Jdi na obsah Jdi na menu
 


Yucatán 23.12.2009 - 10.1.2010

23.12.2009 Cesta do Mexika
Letadlo nám v letí v sedm hodin z Prahy a jediné spojení, jak se včas dostat na letiště do Prahy z Brna, je nočním vlakem s odjezdem půl hodiny po půlnoci. Na nádraží přicházíme včas a na tabuli svítí, že vlak má půl hodiny zpoždění. No máme rezervu, tak to není problém. Ovšem zpoždění začíná narůstat (vlak prý čeká na přípoje v Břeclavi), až se nakonec vyšplhá na 80 minut. No, začíná to být napínavé. Nakonec vláček těsně před druhou přijíždí a vyrážíme směr Praha. Pokud se po cestě nic nestane, tak letadlo snad stihneme.
Do Prahy přijíždíme včas a jedeme prvním metrem před pátou na letištní autobus. Na letišti jsme o půl šesté, takže s rezervou.
Dostáváme palubní vstupenky na let, první let z Prahy do Bruselu s ČSA, dále pak s Delta Airlines přes Atlantu do Cancunu v Mexiku. Vzhledem k tomu, že je před vánocemi a do Bruselu už skoro nikdo neletí, tak nám dali dokonce business třídu, začíná to dobře…, ale neradujeme se dlouho…, na tabuli o odletech naskakuje údaj o zpoždění 30 minut…, no a v Bruselu máme jen hodinu a půl a to se ještě musíme dostat na jiný terminál, projít všemi kontrolami a bezpečnostní kontrolou do USA. Ale je čas odletu a stále nic… prý se zpozdilo letadlo… odlétáme nakonec s více než hodinovým zpožděním…to jsem zvědavý, jak to v Bruselu stihneme.
Let s ČSA je příjemný, letadlo poloprázdné… v Bruselu přistáváme s více než hodinovým zpožděním a rychle vyrážíme do druhého terminálu. Bohužel před vánocemi  je všude spousta lidí a má obava o bezpečnostní kontrole se potvrdila… musíme jí projít, bohužel jsou přede ní mraky lidí, a je čtvrt hodiny do odletu, ale co naplat… jedna dívka se nás snaží předběhnout s tím, že jí letí let… to nám taky, nebo možná už je pryč, ale když zjišťuji, že má odlet ještě o pět minut dřív než my, klidně ji pouštím.
K odletovému gatu se dostáváme až přesně v čase odletu, ale letadlo tam ještě stojí, huráááá, teprve začíná nástup do letadla… Najednou slyším hlásit svoje jméno a prý se máme dostavit k bezpečnostní kontrole… američtí úředníci se nás vyptávají kam jedeme, zda jsme si balili batohy sami, zda máme nějaké tekutiny apod. Nakonec jsou spokojení a pouštějí nás do letadla.
Letadlo je na rozdíl od letu z Prahy plné až do posledního místečka… jsou vánoce a všichni se vracejí domů… Let trvá asi deset hodin a je klidný… Po příletu do Atlanty jsem byl překvapený, že zde nemají žádnou tranzitní zónu, ale musíme absolvovat pohovor s imigračním úředníkem a vlastně vstoupit na území USA. Vystojíme další frontu, pohovor je v pohodě a tak dostáváme vstupní razítko do USA. Ale my jedeme do Mexika, takže rychle na jiný terminál, a do letadla směr Cancun. Let z Atlanty do Cancunu trvá asi dvě a půl hodiny a tak v osm hodin mexického času přistáváme za tmy v Cancunu – hurá, jsme v cíli…
Imigrační formality, vstupní razítko, turistická karta, vyzvednout batohy a najít něco na spaní. Čekáme u pásu s batohy a přemýšlíme, co v těch velkých krabicích kdo vozí. Batohy pořád nejedou, proč zrovna nám je vykládají jako poslední.. a najednou se pás zastaví a naše batohy nikde…. ujímá se nás jedna pracovnice letiště a sepisuje s námi protokol o ztrátě zavazadel… prý určitě dorazí zítra a tak ji dáváme adresu jednoho hostelu v Meridě, kam zítra plánujeme odjet… ptáme se na hygienický packet, ale nechápavě na nás kouká co po ní chceme, prý nic nemá, tak to vzdáváme a jdeme ven. 
S malými batůžky a papírem o ztrátě zavazadel opouštíme letiště, autobusem jedeme do centra, ubytováváme se v malém hostelu a téměř ihned usínáme… byla to dlouhá cesta a navíc časový posun udělal své… snad se zítra potkáme s batohy…    

24.12.2009 Cancun a cesta do Meridy
Dnes je Štědrý den, jakpak to asi bude vypadat tady v Mexiku? Ráno vstáváme docela brzy… na dnešek máme v plánu Cancún, koupání a odpoledne v pět odjezd do Meridy. Lístky na autobus jsme si už koupili u nás přes internet. Nechtěli jsme riskovat, že na Štědrý den nic nepojede nebo toho pojede málo… a taky byl lístek přes internet levnější, než nakonec v předprodeji… hold Mexiko se stává moderní… tedy aspoň v něčem a v některých oblastech.
Ráno jsme po krátké obchůzce města zamířili koupit něco do obchodu.. aspoň nějaké tričko, spodní prádlo. Nakonec jsem si koupil i nové plavky, ty staré se už stejně pomalu rozpadají a aspoň se budu moci dneska koupat.
V Cancunu není moc míst, kde se dá jen tak běžně koupat. Je to tady samý hotel, přes které se k vodě nedá dostat. Podle mexického práva jsou sice všechny pláže veřejné, ale zkrátka se k nim přes ty betonové masy hotelů nedá dostat. Už abychom byli odsud. Za pomoci místních jsme nakonec zjistili, kde jsou volně přístupné pláže a taky tam vyrazili. Moře bylo příjemné, sluníčko svítilo a tak to bylo příjemné relaxační odpoledne. Cizinců tu moc nebylo, spíše to byla pláž pro místní.
Odpoledne jsme pak vyrazili na autobusové nádraží, naše lístky, které jsme měli vytištěné z domu, kupodivu platily a tak jsme vyrazili směr Merida. Cesta pohodlným autobusem trvala asi čtyři hodiny a v půl desáté večer jsme byli v Meridě. Po cestě k hostelu, který jsme měli zabookovaný, jsme koukali do oken a místní právě hodovali. Jedí pečenou krůtu či něco podobného. Jen dárečky jsme nikde neviděli. Na Štědrý den se tu totiž dárečky nedávají, to až na Tři krále, podobně jako třeba v Rusku. No a je to přece logické… jak může Ježíšek, který je děťátko, nosit dárečky. Ty mu přece přinesli až Tři králové, takže to vlastně dělají dobře. Štědrý den je proto běžný pracovní den, i když trošku slavnostní, večer se všichni sejdou a mají společnou večeři.
Hostel jsme měli kousek od nádraží i od centra, je to výhoda. Rezervace byla platná,takže rychle do postele a usnout, brzy ráno bychom chtěli na pyramidy a další noc strávíme v autobuse.
 
25.12.2009 pyramidy v okolí Meridy
Je první svátek vánoční, v Mexiku je státní svátek, jediný o vánocích. Ráno vstáváme vcelku brzy a jdeme se podívat do recepce, zda v noci dorazili naše batohy… nedorazily! L Tak se s majitelem hostelu domlouváme, že až přijedou, ať je tu nechá, že si pro ně odpoledne přijedeme.
Dneska bychom se chtěli podívat na některé pyramidy v okolí. Cílem je především kulatá pyramida Uxmal, ale jinak je kolem ještě několik menších nalezišť. Z nádraží by měl každý den vyjíždět v osm hodin ráno autobus, který všechna místa projede a u každého naleziště by měl být čas na prohlídku. Ale pojede i dnes, když je svátek? Uvidíme. Na nádraží přicházíme v půl osmé. Ale budova je zamčená, před budovou se kupí lidé. Po Štědrém dnu měli zavřeno a prý budou otvírat v osm. Opravdu otevřeli a celý dav se nahrnul dovnitř k jediné otevřené pokladně. Naštěstí jsme byli mezi prvními (mám ostré lokty), ale paní u pokladny neví, zda to dneska pojede. Chvilku zjišťování.. hurá pojede to… ve čtvrt na devět odjíždíme poloprázdným autobusem.
Pyramidy jsou ukryty v pralese asi 60-80 km na jih od Meridy. Nejprve zastavujeme u menších pyramid, u každé máme určitý časový prostor pro prohlídku, podle velikosti místa. Jsme tu skoro sami, asi sem moc lidí nejezdí. Počasí nám přeje. Cestou jsme skoro šlápli na hada, možná byl i jedovatý. Na všechny pyramidy se může klidně lézt, žádné zákazy či omezení.
Jako poslední místo jsme navštívili Uxmal. Je to velkolepé sídlo, jehož dominantami jsou Mayský palác a kulatá pyramida. Je skutečně zajímavá tím, že nemá rohy. Navíc je i pěkně opravená a umístěná v pralese tak, že jsme se od ní nemohli odtrhnout. V Uxmalu už bylo turistů víc, hlavně místních, možná to taky bylo tím, že je svátek a místní mají vstup zdarma. Před devíti lety, kdy jsme byli v Mexiku, jsme této výhody také využívali, ovšem vstup zdarma pro cizince o nedělích a svátcích byl zrušen v roce 2003.
Kulatá pyramida Uxmal byla asi jedinou pyramidou, na kterou se nesmí lézt. Pro nás to byla výhoda, aspoň jsou lepší její fotky. Prý je to kvůli bezpečnosti, že z ní pár turistů spadlo… no ani se nedivím, zvlášť když zaprší, pěkně to klouže.
Odpoledne jsem se vydali zpátky do Meridy. V hostelu jsme zjistili, že batohy nedorazily, což nám trošku pokazilo náladu. Ve městě jsme našli telefon a volali na letiště. Tam nám sdělili, že batohy se teprve dnes našly v Bruselu a do Cancunu tak přiletí nejdříve zítra. My ale nemůžeme čekat, na večer máme koupené lístky na noční autobus na jih do Palenque, takže jsem se domluvili, ať je nechají na letišti a až se z Guatemaly vrátíme zpátky do Mexika, tak jim zavoláme adresu, kam je mají dovézt.
Vyrazili jsme do města, nejprve si prohlédli centrum a až se setmělo, šli jsme nakupovat vše, co bychom mohli na několik pár dnů potřebovat. Merida je celkem větší město, tak jsme sehnali vše, co jsme potřebovali, přestože byl svátek.
Večer jsem chtěl ochutnat zdejší pivo. V obchodě jsem koupil plechovku a když jsem ji platil, tak mi ji dali papírového pytlíku. Dozvěděl jsem se, že si mám dát pozor, neboť se alkohol nesmí pít na ulici, proto ten pytlík. Dobrý systém, stejný jako třeba v Irsku. Tak jsem chodil po ulici s papírovým pytlíkem, občas usrkl pivko a bylo fajn. Večer jsem ještě pozorovali život v parku přímo v centru, ani se mi moc nechtělo pryč, hlavně při představě noci v autobuse. Autobus odjížděl v deset hodin večer a půl hodinku před odjezdem jsme byli na nádraží. Jel přesně a byl docela pohodlný… klimatizace, sklápěcí sedadla záchod a dost místa na nohy i pro vyšší postavy jako jsem já. To je luxus… docela brzy jsem tak usnul.
26.12.2009 ruiny Palenque, vodopády Misol há, Agua azul
V půl sedmé ráno jsme přijeli do Palenque. Palenque je malé městečko ve indiánském státě Chiapas a je známé mayskými ruinami, nedalekými vodopády a také vodními kaskádami. Bývá také východištěm cest do indiánských vesnic a také k pyramidám poblíž guatemalských hranic. Dříve to bývala docela nebezpečná oblast, kdy také občas docházelo k přepadení a okradení turistů. Dnes spočívá nebezpečí především v blízkosti guatemalských hranic, přes které drogové kartely pašují svoje zboží.
Hned po příjezdu jsme si sehnali ubytování na další noc a koupili si od místní agentury dva výlety - na dnešní den a zítřek. Místní doprava v této oblasti je poměrně řídká, na některá místa se autobusem nelze vůbec dostat a tak je agentura jediná možnost, jak některá místa vidět v rozumném čase. Jezdí se v malém colectivu pro cca 12 osob.
První výlet začínal hned v osm hodin ráno. Nejprve jsme navštívili místní ruiny pyramid. Musím říct, že jsme byli trošku zklamáni. Tedy ani ne těmi pyramidami, ty byly nádherné, ale tím, kolik tam bylo lidí… byli jsme tu už jednou před devíti lety a tenkrát tu nebyla ani noha, ve stromech se houpaly opice a byl tu takový větší klid. Teď tu bylo docela hodně lidí.
Ale ostatní návštěvníci, většinou Mexičané, nám nemohli zkazit pocit z jinak nádherných pyramid. V jedné z nich jsme byli i uvnitř. Na parkovišti před areálem jsme si pak dali suprovou kokosovou zmrzlinu… byl to zmrzlý kokos smíchaný s mlékem, fakt moc dobrý.
Dalším navštíveným místem byl vodopád Misol Há, asi 40 km od Palenque. Je to vysoký nádherný vodopád ukrytý v pralese, pod kterým se dá projít do nedaleké jeskyně. No ale vzhledem k tomu, že jsem neměl baterku (byla ve velkém batohu), byl jsem jen kousek uvnitř.
Posledním místem, kde jsme strávili celé odpoledne, byly vodní kaskády Aqua azul, v překladu modrá voda. A skutečně byla nádherně modrá. Jsou ještě asi 20 km dále na jih. Před devíti lety, kdy jsme tu byli, hodně pršelo a voda byla hnědá, ale dnes je to jinak. Slunce svítí, voda azurově modrá, nádhera.
Po mé fotografické mánii jsme šli po proudu řeky a nad vodopády jsem to nevydržel a hup do vody. Bylo to moc příjemné ochladit se v tom vedru. Dalo se tu i plavat. Večer se nám ani nechtělo zpátky, kam jsme se vrátili až za tmy. Byl to super den.
 
27.12.2009 ruiny Yaxilan, Bonampak, indiánská vesnice
Druhý den ráno jsme vyrazili na cestu už v šest hodin. Jeli jsme se všemi věcmi (však jich není tolik), neboť jsme se už nechtěli vracet zpátky do Palenque a dle původního plánu jsme se chtěli dostat do Guatemaly. V plánu jsme měli navštívit pyramidy Bonampak a dále pak ještě jedny ukryté v pralese u řeky, kam se dá dostat jen lodí.
Ale plány nám trošku změnil řidič, který doporučil, že je lepší otočit pořadí a u pyramid budeme buď zcela nebo skoro sami. Tak jsme všichni souhlasili.
Po cestě jsme se ještě stavili na snídani u jedné hospůdky u silnice a kolem osmé přijeli k řece, která odděluje Mexiko a Guatemalu. Odsud jsem jeli loďkou asi půl hodiny po proudu řeky k pyramidám Yaxchilan. Bylo to tam super, nikdo tam nebyl, řidič měl pravdu. V korunách se houpaly opice a tak jsme nevěděli zda koukat dřív na ty pyramidy nebo opice. Areál je celkem rozlehlý s kopcovitým terénem, ale odměnou za šplhání v pralese byly nádherné výhledy a osamocené pyramidy a okolí. Po prohlídce jsme se vrátili lodí zpět do hraničního městečka. Zde jsme si dali obídek a pokračovali kousek zpátky k nalezišti Bonampak.
Bonampak jsou rozlohou menší odloučené ruiny a ve srovnání s tím, co jsem viděli předtím, jsou méně zajímavé. Spíše mě zaujali místní potomci indiánů, kteří chodí v tradičních oblecích a kousek odsud prý mají vesnici, kde by se snad dalo přenocovat. Nechali jsme se tedy vysadit kousek od vesnice a začali hledat nocleh. To se povedlo vcelku rychle, budeme spát u indiánů. Chtěli jsme si ještě odpoledne prohlédnout vesnici, ale nic tu prakticky není… jen pár domečků…jen prašná cesta, obchod… ale okolí musí být pěkné… na střeše jednoho z domů přistál jeden nádherně zbarvený papoušek.
Zítra bychom se chtěli podívat po okolním pralese, a tak jsme si dle doporučení sehnali průvodce. Je tam prý moc stezek a už se tam pár lidí ztratilo. Zítra ráno v osm vyrážíme.. tak uvidíme.. už se těšíme…
 
28.12.2009  trek džunglí, odpoledne přechod do Guatemaly, Flores 
Ráno se v dohodnutou dobu potkáváme s průvodkyní a vyrážíme do pralesa. Průvodkyně je indiánka středního věku. Hned jsme vnikli do pralesa a po chvilce cesty uznávám, že bychom se asi na první odbočce ztratili. Cesta je úzká, občas musíme překonat řeku třebas přes kluzkou kládu. Po cestě nám průvodkyně ukazuje nějaké rostliny, vidíme velké termitiště a rychle probíháme částí cesty, kde jsou velcí mravenci. I tak mi jeden vlezl pod kalhoty chvíli mě kousal, než ho to přestalo bavit. Zajímavý je strom-parazit, který obepne jiný strom, postupně ho sežere a pak po něm zůstane dutý vnitřek.
Průvodkyně nás zavede i k malým vykopávkám, které bychom bez ní určitě nenašli. Po cestě zpátky zastavujeme na chvíli u vodopádů, neváhám ani chvíli a jsem ve vodě… paráda. Po asi pěti hodinách se vracíme do vesnice a jsme rádi, že jsme tu výpravu do džungle podnikli.
Jsou dvě hodiny a my měli původně v plánu dostat se do Guatemaly. No uvidíme, kam až se dostaneme. Máme štěstí, na cestě stopujeme auto a to nás veze až ke křižovatce, odkud jezdí colectiva do hraničního města. A opět štěstí, na křižovatce přijíždí hned colectivo, které jinak jezdí asi jednou za dvě hodiny.
Jsou tři odpoledne a jsme v hraničním městě. Do Guatemaly je to půl hodiny proti proudu řeky na lodi, kterou musíme sehnat. Ale nejprve musíme sehnat výstupní razítko z Mexika. To není tak jednoduché jak by se na první pohled mohlo zdát. Není to klasický hraniční přechod. Klidně Vás někdo zaveze do Guatemaly, ale pak budete mít problémy v Guatemale a při návratu zpět. Ve městě je imigrační úřad, kde sedí jeden úředník. Tedy vůbec tak nevypadá, je to normální mexičan v krátkém tričku, žádná uniforma či něco podobného. Chvílí si příjemně povídáme a pak se vyptává kam jedem a kudy se budeme vracet zpátky do Mexika.
Splňuje všechny podmínky pro program tzv. mayské cesty a tak zaplatíme 100 pesos, dostáváme razítko, ale co je hlavní, zůstává nám turistická karta. Kdyby nám ji vzal, museli bychom při návratu do Mexika dostat novou kartu a v bance zaplatit 16 USD. Takto to vychází na polovic a nemusíme do žádné banky. Chvíli jsem přemýšlel, zda tento poplatek není spíše jakési všimné, ale i v jiných cestopisech jsem se o něm dočetl, tak asi ne.
Razítko máme, takže ještě loďku! Loděk je tu dost, ale chtějí za ni dost. Ve více lidech by to vyšlo levněji, ale je půl čtvrté odpoledne a prý už teď lidí moc nepojede. A na guatemalské straně jede poslední autobus v pět. Co dělat? Čekat do zítřka. Odcházím z přístavu a o kousek dál se mi podaří dohodnou poloviční cenu. Ale kdyby se mě prý někdo ptal, tak jsem platil plnou taxu… samozřejmě souhlasím.
Tak vyrážíme, člun máme jen pro sebe.. cesta proti proudu trvá asi půl hodiny, v polovině začíná pršet. Na břehu u guatemalské vesnice Bethel zastavujeme za hustého deště, na břehu bahno, do kterého jsem skoro spadnul. Kousek nad přístavem stojí autobus, čekárna a kde se vzal, tu se vzal – směnárník, resp. směnárnice. Celnice tu není, tak je až za vesnicí. Kurz není moc dobrý, proto měníme jen na autobus a kupujeme lístky. Mám pocit, že nás stejně natáhli, zdálo se mě to nějak moc, ale byli jsme rádi že jedeme.
Za vesnicí autobus zastavil u jakési budovy že prý je to imigrační úřad a že počká. Za vstupní razítko jsem zaplatili 5 USD na osobu. U ochoty, s jakou nám úředník pomáhal vyplňovat vstupní formulář, soudím, že to asi bylo do jeho kapsy.
Autobusem jsme jeli z hraniční vesnice Bethel do Flores. Cesta trvala asi tři hodiny, přičemž první dvě hodiny jsme jeli po nezpevněné prašné cestě. Naštěstí sprchlo, takže se až tak moc neprášilo. Autobus byl starší výroby a po cestě vydával zajímavé zvuky. Byli jsme tam jako turisté sami a po cestě přistupovali další cestující. Tedy i s nákladem. Člověk se někdy i diví, co všechno se přepravuje. Něco šlo do autobusu, něco na střechu.
Do Flores jsme dojeli asi v osm večer za úplné tmy, vyměnili peníze, našli ubytování a odpočívali. Popravdě řečeno musím říct, že jsem moc nečekal, že toho v jednom dni tak moc stihneme a že se nám podaří až sem v jednom dni se dostat, měli jsme co se týče dopravy docela štěstí, aspoň nám zbude víc času na jiná místa.
 
29.12. ostrov San Miguel, odpoledne jediným busem na sever do vesnice Uaxactun
Flores je takové malé městečko, skoro by se dalo říci ostrov. S pevninou a městem Santa Elena jej spojuje úzký pás pevniny v šíři mostu, vejde se sem tak akorát silnice a chodník. Samotné Flores, bývá základnou pro výpravy k nedalekým pyramidám, především majestátnímu Ticalu. Jinak je Flores tak malé, že se dá prakticky celé projít za dvě hodiny, jsou tu příjemné hotýlky, bary a obchůdky. My se tu ale dlouho nezdržíme, odpoledně bychom chtěli jet na sever do džungle. Dopoledne bychom se chtěli podívat na ostrov San Miguel. Je tam pěkná vesnička a nad ní pěkná vyhlídka, ze které je vidět Flores a okolí z ptačí perspektivy. Na ostrov se dá dostat na loďce převozníka, který jezdí kolem břehu a čeká až někdo využije jeho služeb. Převoz na malé motorové loďce stojí pár drobných a za pár minut už jsme na ostrově. Vesničkou mezi domečky stoupáme směr vyhlídka. Konečně pořádně vidíme, jak místní žijí. Některé domky jsou stlučené z různých zbytků stavebního materiálu a spíše to tu připomíná nějakou chudinskou čtvrť – slamy. Rozdíl je v tom, že ve slamech není moc bezpečno a tady snad ano… aspoň doufám. Nikde žádní turisté, je my. Za vesnicí se cesta vnořuje dále do lesa a stoupáme vzhůru. Konečně přicházíme na vrchol k vyhlídce. Je tu dokonce stlučená maličká rozhledna a vypadá i docela stabilně. Chvíli jsme se kochali a fotili a pak zase stejnou cestou zpět do vesničky a do Flores.
Po obědě jsem měli v plánu vydat se na sever do džungle, cílem měla být vesnice Uaxactun. Prý tam jezdí jednou denně odpoledne autobus ze Santa Eleny, což je vedlejší městečko, jen asi kilometr odsud. Přicházíme tedy na autobusový terminál Santa Elena a začínáme, zjišťovat, zda odsud autobus jede. Je to docela velké nádraží, jezdí odsud autobusy, collectiva, taxíky, je tu pěkný cvrkot. Jen náš autobus nevidíme a nakonec se ptáme v kanceláři. Nejprve nás přesvědčují, že nic nejede, že si máme vzít taxi, pak říkají, že už to jelo dopoledne a další jede až zítra. Ale jsme neodbytní a tak nakonec přiznávají, že to skutečně jede, říkají tomu „Chicken bus“, ale ne z tohoto nádraží, ale od tržnice. Ale že autobus pojede odsud, tak máme počkat.
A skutečně před druhou hodinou nastupujeme do prázdného autobusu a vyjíždíme - směrem k tržišti. Tržiště je plné lidí, autobus projíždí přímo mezi tržištěm a to dokonce jeho zakrytou částí. Ještě před zastavením začínají naskakovat lidé a zabírají místa. Brzy chápeme proč, autobus se zaplňuje, tedy spíše přeplňuje a to nejen lidmi, ale také hlavně zbožím. Něco se dá na střechu, ale docela hodně toho skládají dovnitř – do přední části za řidiče – stavějí tam vlastně takovou přepážku. V souladu s názvem se přepravují také živá zvířata, samozřejmě také podle názvu autobusu kuřata a slepice. Jsme rádi, že jsme mohli nastoupit první a sedíme.
Ve dvě hodiny autobus skutečně vyjíždí. Cestu dlouhou asi 60 km ujede za tři a půl hodiny. První dvě hodny je dokonce zpevněná cesta vedoucí k pyramidám Tikal . Vhledem k tomu, že cesta vede kolem pyramid Tikal, měli bychom prý platit u vstupu do národního parku normálně vstupné, ale autobus ani nezastavuje, zřejmě asi nikdo nepředpokládal, že by turisté mohli jet tímto busem.
U pyramid Tikal, které se majestátně vynořují z pralesa, zpevněná cesta končí a začíná asi hodinová jízda pro prašné cestě pralesem. Tedy prašná vzhledem k častým dešťům momentálně moc není. Po hodině přijíždíme do vesnice Uaxactun. Autobus zastavuje skoro u každého baráku a začíná vykládka zboží. Nakonec se vyložíme i my a jdeme se ubytovat do jednoho z domů, který tyto služby nabízí. Mají tu pět pokojů, všechno prázdné, můžeme si vybrat. Vlastně v celé vesnici žádný turista není, to je super.
Pokojík vypadá podobně jako dříve školní šatny, strop je volný a pro všechny pokojíky společný, jen je kvůli hmyzu zakrytý pletivem. Je tu dokonce i zásuvka, ale ta funguje jen večer, když je zapnutý generátor proudu, to je asi od šesti do desíti. Generátor je společný pro několik stavení, některé domy nemají proud vůbec.
 
30.12. Uaxactun
Celý den jsme strávili ve vesničce a objevováním okolních pyramid.
Uaxactun je malá vesnička ukrytá v džungli asi 20km severně do Tikalu. Má asi 200 obyvatel a je to poslední, nejseverněji položená vesnice v Guatemale. Na severu je už jen džungle a po asi 100 km mexická hranice. V blízkém okolí vesnice jsou mayské pyramidy, zbytky pyramid jsou ukryty i na sever v džungli a občas se tu pořádají vícedenní výpravy. Vesnice je hodně rozlehlá a její hlavní část se rozprostírá kolem bývalé přistávací dráhy. Dříve sem totiž vedla jen úzká cestička džunglí a jediným spojením s okolím bylo letecké spojení, dráha se však už dávno nepoužívá.
Je tu pár typických guatemalských obchůdků – tedy okýnek, kde se prodávají základní potřeby. Taky je tu evangelický kostel, škola, malá hospůdka a jaké si společenské centrum. Po vesnici se volně pohybují domácí zvířata – krávy, prasata, slepice, koně, husy atd. Telefon ani elektřina sem zavedeny nebyly, mobilní signál tu také není. Je tu ovšem veřejný telefon – přes satelit. Na střeše telefonní stanice je solární panel, který nabíjí baterie a tak lze volat prakticky kdykoliv. Vzhledem k tomu, že tu není elektřina, ponoří se v noci vesnice do úplné tmy. Jen ve večerních hodinách je spuštěno pár generátorů proudu a některá stavení mají světlo.
Práce tu moc asi není, je tu jej malinká továrnička pro zpracování jakýchsi listů z pralesa, které se prý exportují. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, co to je. Část lidí pracují také jako průvodci a strážci u pyramid Tikal.
Jediným pravidelným spojením je autobus – jezdí jednou denně – v šest ráno do Santa Eleny (přes Tikal) a vrací se po páté odpoledne. Kromě lidí slouží také pro přepravu nákladu. Žádné jiné auto jsme tu neviděli, jen asi dva terénní vozy, se kterými se občas jezdí do pralesa.
Vesničané jsou velmi milí, a rádi se s vámi pustí do řešit. Pro děti jste pak atrakcí a běhají kolem vás. Asi sem moc návštěvníků opravdu nejezdí. V době naší návštěvy tu zrovna probíhala nějaká slavnost, ovšem jen pro členy určité skupiny, snad i sekty. Na obou stranách vesnice je v pralese schován pyramidový komplex. Je to opravdu úchvatné, nikde ani živáčka, sami v pyramidách.

31.12. Silvestr u jezera El Remate
Ráno jsme vstávali brzy, neboť jediný autobus odjíždí v šest hodin ráno. Nastupujeme na začátku vesnice, odkud autobus vyjíždí, takže si pohodlně sedáme. Není tu žádná zastávka, lidé postávají u silnice a autobus u každého zastaví. Pokud má nějaký náklad, řidič s průvodčím mu jen pomohou uložit dovnitř či na střechu. Jenom mi připadalo zajímavé, že se lidé neshlukovali na jednom místě, ale stáli třeba 20 m od sebe. Autobus pak musel zastavovat zbytečně mockrát. Tímto způsobem trvalo nastupování asi půl hodiny. Měl to ale tu výhodu, že kdyby člověku autobus na začátku vesnice ujel, klidně o kus dál dojde.
Po nastoupení všech jsem vyjeli. Cesta vedla nejprve pralesem, potom kolem pyramid Tikal směr Santa Elena. Asi v polovině cesty jsme vystoupili ve vesničce El Remate, která leží u velkého jezera a kde jsme chtěli strávit Silvestra. Je sice teprve devět hodin, ale už máme ubytování na příští novoroční noc a tak máme čas na nějaký výlet a procházku. Spíme kousek nad hlavní cestou v zahradě, kde je několik bungalovů. Je tu privátní voda, teplá sprcha, i když elektrická růžice pro ohřívání vody na sprše při snaze o nastavení teploty docela probíjí. Tento způsob ohřívání vody jeví se mi poněkud nebezpečným.A navíc je pak problém v tom, že teče buď studená nebo docela horká voda, nic mezi tím. Tedy až na chvíle, než dojde ke smíchání, čehož využívám. Takže přes ručník (aby to nekopalo) neustále zapínám a vypínám horkou vodu.
Vyrážíme kolem břehu jezera do asi 3km vzdálené pralesní rezervace, kde prý lze vidět různá zvířata v přírodě a taky jsou zde vybudované stezky na pěknou vyhlídku na okolí. Je to tu úžasné, a i když jsem většinu času ve stínu, teče ze mě tak, že se má košile dá opravdu ždímat. Ale stojí to za to. Příroda je tu nádnerná, výhledy z kopečků senzační, jen ta zvířátka se kamsi schovala. Tedy ani se jim nedivím v tomto teple. Odpoledne se počasí mění a přichází pravidelný slejvák. Mě je to ale skoro jedno, stejně už jsem celý mokrý. Naštěstí brzy přejde a tak se můžeme vrátit zpátky do vesnice.
Odpoledne navštěvujeme místní cestovní agenturu, zítra bychom chtěli na pyramidy a jezero Yaxhá, ale problém je v tom, že tu nejsou skoro žádní turisté a nikdo nemá podobné plány. Veřejný doprava sem nejezdí a tak je třeba najmout mikrobus. Ale sami si to dovolit nemůžeme. A tak se domlouváme, že přijdeme zítra, třeba se někdo objeví. Odpoledne se pak trošku prospíme, abychom byli čilí na večer – je přece Silvestr a je potřeba to trošku oslavit.
Probudili jsme se docela pozdě, vstali a vyrazili k jezeru. Zde je již zábava v plném proudu. Lidé tu hojně pijí pivo, dokonce je tu i jakési ruské kolo. No ale když ho vidím, tak bych na něj asi nevlezl. Občas lítají petardy, jejichž množství se s blížící se půlnocí zvětšuje. O půlnoci začíná mumraj. Petardy a dělobuchy tu snad pouští každý, dokonce jsou i vidět dva ohňostroje. Divíme se jen, že se neplaší koně, pasoucí se na fotbalovém hřišťátku vedle toho kolotoče. No dá se říci, že je to podobné jako u nás, jen asi trošku intenzivnější. Pije se pak v podstatě jen pivo a nealko. Také si připíjíme pivem. A asi hodinu po půlnoci, přestože je plná zábava, uléháme ke spánku. 

 

01.01. výlet k jezeru a pyramidám Yaxhá, večer přesun k hranicím Belize
Ráno vstáváme kolem osmé. Jdu se zkusit podívat do agentury, zda není někdo na výlet. Ale je zavřeno, no co bych chtěl na Nový rok. Po cestě potkáváme majitele hostelu, který se v podroušeném stavu vrací z tahu. V podstatě je to výjimka, jinak se tu moc nepije. Tak co s tím výletem?! Jdu přemýšlet k jezeru. Zde dvě dámy perou prádlo v jezeře. Má přítomnost jim nevadí a hlasitě rozebírají všechno možné. Jdu do vesnice. Je tu po včerejšku pěkný binec, občas se někdo snaží uklízet. V agentuře stále zavřeno, kdo ví, jestli dneska vůbec otevřou. Jdu si tedy koupit něco k pití do jednoho otevřeného stánku. Dávám se do řeči s majitelem a líčím mu svůj problém. Chvíli přemýšlí a pak říká, že by nás tam vzal. Když bych mu přispěl na benzín, vzal by svou rodinu a jeli by prý k jezeru u pyramid na novoroční piknik. My bychom zatím mohli na pyramidy. Na ceně jsme se domluvili skoro hned (bylo to levnější než v agentuře) a domluvili se na odjezdu. Prý až v poledne, žena musí navařit něco na cestu.
V poledne jsme přišli na smluvené místo a vyrazili. To je super. V takové větší dodávce bylo asi šest členů jejich rodiny a pak my dva. Po cestě jsme na silnici viděli mrtvou krávu, na které si pochutnávalo asi 20 supů. Dobře to má ta příroda zařízeno.
Cesta trvala asi hodinu a půl, z toho půl hodiny po nezpevněné cestě. Bohužel začíná pršet, no snad brzy přestane.
Auto nás vysazuje u vstupu do pyramid, s autem se potkáme asi za tři hodiny u jezera. Necháváme tam dva ze tří batohů, což se nakonec ukázalo jako prozíravé.
Pyramidový komplex je poměrně rozlehlý a tak hned vyrážíme. Intenzita deště se však neustále zvětšuje. Najednou se déšť změnil v padající vodu, před kterou se nedalo nikam schovat. Během pár sekund jsme byli zcela mokří. Nakonec jsme vlezli do jedné z pyramid, kam byl sice vstup zakázan, ale v té chvíli nám to bylo zcela jedno. Zde jsme strávili asi hodinu schovaní před deštěm a vyždímali mokré oblečení. Společnost nám tu dělalo asi pět netopýrů, byli moc krásní, pro nás je to roztomilé zvířátko. Jen jestli i my jsme byli tak roztomilí pro ně…
Po asi hodině déšť ustal. Tedy ne zcela, ale dalo se už jít dál. Prošli jsme zbytek areálu a musím říct, že to byla nádhera. Velké pyramidy schované v pralese, na které se dalo vylézt a koukat po okolí. Mezitím déšť ustal zcela a vyšlo i sluníčko. Byl to hluboký zážitek. Pyramidy v pralese spojené s tropickým deštěm. Po prohlídce jsme sešli k jezeru, kde už čekala rodinka až přijdeme. Byly tam takové kryté přístřešky, kde měli piknik a ani déšť jim nevadil. Převlékli jsme se suchých věcí, co jsme měli schované v autě, i když boty mi zůstaly stále mokré. Ty jsme díky ztrátě velkých batohů neměli náhradní.
Po cestě zpátky jsme se nechali vysadit na rozcestí s tím, že bychom chtěli dojet nějakým autobusem či minibusem na belizijské hranice. Podle průvodce tu párkrát za den něco jede. Řidič nám sice říkal, že nic nepojede, je svátek a nic nejede, ale přesto vystupujeme, však to nějak dopadne.
Téměř okamžitě u nás zastavuje taxík a nabízí nám, že nás zaveze. Ale my nic. Ptá se, kolik bychom mu zaplatili a my že jako za autobus. Nevíme sice, kolik to je, ale máme už nějaké zkušenosti a tak tušíme, kolik by to mohlo být. Po chvilce vyjednávání řidič souhlasí s námi navrženou cenou, která je dost nízká. Pak se dozvídáme, že do našeho městečka stejně jede a tak je to pro něho vlastně přivýdělek. Ve voze je ještě jeden mladík, se kterým se řidič celou cestu intenzivně baví.
Po asi tři čtvrtě hodině cesty po silnici proměnlivé kvality (od kvalitního asfaltu až po hliněnou cestu) dojíždíme už za tmy do hraničního městečka. Pokračovat přes hranice budeme až druhý den brzy ráno a tak hledáme něco ke spaní. Nakonec nacházíme hotel za v přepočtu 100 Kč pro oba ve dvoulůžkovém pokoji. Sice jsou zde komáři a po posteli se mi občas procházejí mravenci, ale na přespání to stačí. Večer si ještě dáváme večeři v jedné z místních typických hospůdek – jídlo levné, obyčejné, ale moc dobré.     
02.01. přejezd Belize, po cestě pyramidy Xunantunich, Belize City
Ráno jsme vstali už v šest hodin, máme dneska náročný úkol: během jednoho dne přejet Belize až do Mexika. Přitom bychom ještě chtěli navštívit ještě jeden pyramidový komplex v Belize. Důvod je ten, že se tu nechceme příliš dlouho zdržovat a taky ušetříme pár dolarů na poplatcích. 
Hranice jsou hned za městem. Už na guatemalské straně nastává malý problém. Úředník po nás chce 20Qz na osobu, ovšem my máme jen 20Qz dohromady. Říkáme mu, že nám místní říkali, že se platí je 10Qz na osobu. Po chvilce dohadování mávne rukou a pouští nás dále. To mě jen utvrzuje v tom, že se jedná o všimné. Následuje přesun na belizijskou imigrační kontrolu. Hned před celnicí je upozornění, že při výstupu se platí taxa 15USD + 3,75 taxa na ochranu přírody. Při vstupu se neplatí nic. To by mě zajímalo, co dělají s lidmi, co nemají na zaplacení poplatku za výstup. Možná si je tam nechávají. Celá země nemá ani milión obyvatel tak se každý hodí. Jinak zde žijí převážně černoši, potomci afrických otroků. Oficiální hlavou je anglická královna, která je i na bankovkách. Mluví se tu převážně anglicky, je to takový ostrov mezi španělsky mluvícími okolními zeměmi. Jinak je tu také docela velká míra kriminality, občas jsou na pořadu dne i přepadání turistických zájezdů. Po jednom takovém u jedněch pyramid zde dokonce zavedli systém jízdy v konvojích s ochrankou, podobně jako v Egyptě. To má ovšem tu nevýhodu, že se pak na jedno místo nahrnou všichni současně. 
Náš vstup do země probíhá bez problému a jelikož na hranice autobus nejezdí, bereme si taxi a jedeme asi 15 km k pyramidám Xunantunich. Po cestě jedeme přívozem přes řeku. Na přívoz se vejde jen jedno auto a je poháněn lidskou silou otáčením jakési páky. Také jsem si to vyzkoušel. U pyramid jsme brzy takže tu nikdo není a můžeme si vychutnat pobyt zde bez lidí. Komplex není příliš veliký, ale vévodí mu jedna majestátní pyramida, ze které je pěkný výhled na okolí.
Po cestě zpátky jdeme už pěšky asi dva kilometry na hlavní silnici a po cestě potkáváme další návštěvníky pyramid. Ještě, že jsme si ráno přivstali, takto jsme měli areál jen sami pro sebe.
Z hlavní silnice musíme jet autobusem asi tři hodiny do Belize City, pak dalším autobusem do jednoho města přes hranice a pak ještě jedním do Chetumalu. Náš první autobus přijíždí asi za půl hodiny. Soudě podle tvarů je to asi starý vyřazený autobus z USA a je pěkně přeplněný. Hlavně pozor na své věci. Asi hodinu cesty stojíme v uličce a pak se uvolňují dvě místa tak zbytek cesty do Belize City sedíme. V Belize City jen přesedáme na jiný bus a jedeme směr hranice. Do města před hranicemi přijíždíme kolem šesté a začíná se stmívat. No snad ještě něco pojede. Poslední autobus prý jede kolem půl sedmé do mexického Chetumalu a skutečně přijíždí skoro na čas. Hraniční kontrola probíhá bez problému, na belizejské celnici platíme očekávaných 15USD na osobu. Poplatek na ochranu přírody platit nemusíme, protože jsme tam byli jen jeden den. Mezihraniční prostor slouží jako bezcelní zóna plná obchodů dokonce je tu i casino. Na mexických hranicích jen zkontrolují naši turistickou kartu, kterou nám nechali, když jsme Mexiko opouštěli, ještě krátká desinfekce vozidla, kdy nám nalili na autobus nějaký nástřik a pak pokračujeme krátce do Chetumalu. Ubytujeme se hned u nádraží u tržnice a hnedle míříme k telefonům, abychom mohli zavolat na letiště. Nebylo zcela jednoduché se tam dovolat, ale nakonec jsme byli úspěšní a zjišťujeme, že naše batohy už dorazily do Cancúnu a že nám je dovezou kam budeme chtít. Nahlásili jsme adresu jednoho hostelu v Tulum, kde bychom měli být další noc. Prý je tam dovezou zítra tak uvidíme, už bychom některé věci potřebovali.
   
03.01. Chemutal, Tulum
Chetumal je hlavní město mexického státu Quintana Roo. Nemáme v plánu tu zůstávat a tak po krátké návštěvě tržnice nastupujeme na autobus a jdeme asi kilometr na autobusové nádraží, odkud jezdí autobus do Tulum. Máme štěstí, jede téměř hned, mají dokonce poslední dvě volná místa, i když ne vedle sebe. Ale nevadí, hlavně že jedeme. Pohodlí v autobuse je o poznání lepší a i když se jedná o autobus 2.třídy, s těmi guatemalskými a belizijskými se to nedá srovnat. Vystupujeme v Tulum a hned vidíme, že jsme se dostali do turistického města. Hned míříme k našemu vytipovanému hostelu. Bohužel nemáme rezervaci, zkoušíme ještě okolní ubytování, ale nakonec se vracíme zpět, však se tu najdou alespoň dvě postele v šestilůžáku. Odpoledne jen tak bloumáme po městě a okolí, čekáme na batohy. Hlavní ulice je plná obchodů a turistů, nic pro mě. Kousek odtud jsou pláže a ruiny, ale sem se podíváme až zítra, stejně dneska není moc pěkně. Ale je tu jedna dobrá pekárnička plná dobrot, večer si pak dáváme kuřátko, které vonělo po celé ulici tak, že se mu nedalo odolat. Do večera batohy bohužel nedojeliy a tak doufáme, že snad dorazí během noci, vždyť nám to přece slíbili.
04.01. ruiny Tulum, přesun do Playa del Carmen
Ráno zjišťujeme, že batohy stále nedorazily. To je divné, když nám to slíbili … no tak snad přijedou dopoledne. Zatím si uděláme výlet na pláže a na ruiny. Na koupání to sice není, je hodně mraků, fouká vítr a na místní poměry je tu zima a navíc „někdo“ stejně nemá plavky. Na pláž jedeme autobusem téměř sami. Je to kus za městem, kemp s bungalovy. Po krátké procházce míříme kolem pobřeží směrem k ruinám. Přes cestu nám chodí želvy, nad hlavami létají nádherně zbarvení ptáci. Přicházíme k ruinám a zjišťujeme, že podobný nápad mělo spousta lidí. Ruiny v Tulum jsou jediným mayským sídlem, které bylo u mořského pobřeží. Mayové zde očekávali příchod bohů, kterým také dávali oběti. Bohové nakonec také přijeli, ovšem ve formě Španělů, kteří se s Máji smísili a převedli je nakonec na svou víru. Areál není příliš rozlehlý a jeho prohlídka zabere asi dvě hodiny. Zpátky do Tulumu pak jdeme pěšky. V hostelu zjišťujeme, že batohy stále nedorazily a tak voláme znovu na letiště. Slibují, že určitě do večera. Ale to zde nemůžeme čekat, tak nahlásíme místo našeho dalšího pobytu – jeden hostel v Playa del Carmen. Nasedáme na autobus a míříme tam.
Playa del Carmen je klasickým turistickým přímořským letoviskem. Po Cancunu asi největším na Yucatánu, ale  tady se navíc koncentrují všichni na jednom místě, což je především pěší zóna v centru a přilehlé pláže. Bohužel díky tolika lidem jsme zjistili, že námi vybraný hostel je beznadějně plný a tak musíme spát v dražším hotelu kousek vedle. V hostelu jen nahlásíme, že nám tam přivezou batohy. Blízko centra je také velký hypermarket Wal-mart, kde lze koupit prakticky všechno, od potravin až po oblečení.

05.01. Playa del Carmen - lenošení u vody
Celý den v Playa del Carmen, lenošení u vody a v moři. Batohy opět nedorazily, takže ještě k tomu pár telefonátů na letiště a slibů, že do večera přijedou. To se ovšem nestalo, tak jsem večer zvolil do telefonu trošku tvrdší tón. Přitom se zjistilo, že vlastně nikdo neví, kde naše batohy jsou. Nakonec zjistili, že jsou asi v Meridě, což bylo místo našeho pobytu úplně na začátku. Ale my jsme jim včas hlásili, ať je už do Meridy nevozí. Tak sláva, aspoň se našly a do zítřka je prý dovezou. Už jim sice moc nevěřím, ale co jiného nám zbývá, než počkat? 

06.01. Playa del Carmen, cesta na Isla Mucheres, shledaní s batohy na nádraží v Cancúnu
Dopoledne jsme strávili opět u moře a batohy opět nikde. Chceme už odjet z tohoto města. Volám tedy na letiště a tam mi říkají, že batohy jsou na cestě z Meridy do Cancúnu, jedou prý autobusem a tak prý do večera určitě dorazí. Nevěřím jim už ani slovo! Domlouváme se, ať už je nikam nevozí a počkají s nimi na nádraží v Cancúnu. Autobus do Cancúnu jezdí každých 10 minut, a tak kolem třetí spěšně nasedáme a jedeme. Na nádraží nás čeká překvapení, v jednom rohu leží naše batohy, zázrak! U nich stojí jeden starší pán, je to důchodce, který si přivydělává rozvozem ztracených batohů. Tak to je ta jejich přepravní služba! Po šťastném shledání s batohy se i s nimi nacpeme do minibusu a jedeme do přístavu, odkud jezdí trajekt na Isla Mucheres. Místní se nás sice po cestě snaží vysadit u jiného přístavu, odkud jezdí rychlé lodě pro turisty, ale nedáme se. Trajekt je totiž o hodně levnější. Stojí jen 18 pesos na osobu, kdežto za rychlou loď chtějí asi 70 pesos. Časový rozdíl taky není tak velký. Rychlá loď jede půl hodiny, trajekt tři čtvrtě. V přístavu chvíli čekáme na trajekt a kolem deváté večer přistáváme na Isla Mucheres. Bohužel náš vytipovaný hostel je opět plný a tak musíme najít něco jiného. Na hlavní ulici městečka je několik malých hotýlků, které jsou příjemné a cenově dostupné.

07.01 Isla Mucheres
Celý den trávíme relaxováním na místních plážích a koupáním v moři. Máme už svoje batohy, tak můžeme využít některé vymoženosti, bez kterých jsme se dva týdny musely obejít.

Jinak musím říci, že jsme byli ostrovem malinko zklamáni. Ne že by tu bylo špatně a škaredě, to ne, byli bychom určitě nadšeni, kdybychom tu nebyli už jednou před desíti lety. Dost se to tu změnilo. Boom tu zaznamenal především turismus, i když v porovnání s jinými letovisky na pobřeží to je slabý odvar. Dříve tu však bylo jen romantické  městečko s jedním hotelem a hostelem, pár turistů, klid a mír. Teď jsou tu turisti, kteří jezdí po ostrově na golfových vozítkách. Hold časy se mění, ještě že pláže s bílým pískem a azurově modrá voda zůstala.   

08.01 Isla Mucheres, návštěva želví farmy, návrat  do Cancunu
Dopoledne jsme se jeli podívat na návštěvu do želví farmy. Je asi 5 km za městem, tak jsme chtěli jet autobusem. Prý ale jezdí dost nepravidelně, což se tedy potvrdilo. Když ani po hodině nepřijel, využili jsme nabídku jednoho taxíkáře, který měl přijatelnou cenu. Pěšky se nám v tom vedru jít nechtělo.
Z návštěvy farmy jsem byl nadšený. Ve velkých bazénech plavalo několik druhů želv různých velikostí. Na pískových polích čekala na vylíhnutí nakladená vejce, ve velkých akváriích tu také chovají mořské koníky. Ve velkém mořském bazénu byly i velké želvy, které prý váží až půl tuny.
Zpátky z farmy jsem si zase cosi stopli a odpoledne strávili ještě na pláži využívajíce poslední možnost koupání. Po čtvrté odpoledne jsme se rozloučili s ostrovem o opět trajektem jeli do přístavu a pak do Cancúnu. Zde budeme spát poslední noc ve stejném hostelu jako při příjezdu. Vyzvedli jsme si v hostelu některé věci, které jsme tu měli uschované v trezoru jako poslední záchranu, kdyby se nám něco přihodilo. Navečer jsme ještě utratili zbytek peněz za nějaké suvenýry a dárečky a šli spát.

 
09.-10.01. odlet z Cancúnu (Cancún-Atlanta-New York-Paříž-Praha-Brno)
Ráno jsme vstali už v pět hodin a vydali se na autobusové nádraží, odkud nám jel autobus na letiště. V ulicích města bylo „mrtvo“, obloha se zdá být zatažená, máme to s počasím dobře načasované. Autobus odjíždí v půl šesté a krátce po šesté jsme na letišti. Ovšem je tu malý zádrhel: autobus nás vysazuje u terminálu I s tím, že tu končí. Ale nám to jede z terminálu II. Místní nám ovšem poradí, že to není tak daleko a tak se vydáváme na asi čtvrthodinový pochod mezi budovami letiště. Terminál jsem našli a po odbavení tak nastupujeme do letadla a v osm hodin odlétáme směr Atlanta. Let do Atlanty byl klidný a trval asi dvě hodiny. V Atlantě stejně jako na cestě do Mexika podstupujeme vstupní formality do USA, dále totiž letíme vnitrostátní linkou do New Yorku. Musíme si ale vyzvednout zavazadla a po celní kontrole je znovu odbavit. Atlanta je jedno z největších mezinárodních letiště na světě a podle toho to tu také vypadá. Hodně lidí, několik terminálů, které mezi sebou spojuje metro. Odlétáme z jiného terminálu a tak ho můžeme také vyzkoušet. Je to v pohodě, letadlo do New Yorku brzy nacházíme a odlétáme načas.
Do New Yorku přilétáme asi v pět odpoledne a večer do Evropy nám to letí až o půl desáté. Bohužel však z jiného letiště: přilétáme na letiště La Guardia a odlétáme z letiště JFK (Kennedyho). Bylo to plánované už dopředu, byla to jedna z podmínek levné letenky. Mezi letišti jezdí každou půlhodinu autobus za 13USD.   Několik lidí nás už u nás varovalo, že jsou v New Yorku velké zácpy a že to taky nemusíme stihnout. Naštěstí se varování nepotvrdilo, je sobota večer, žádné zácpy nejsou a za hodinu jsme na letišti JFK. Odbavení v pohodě, letíme tentokráte s Air France. Let je klidný a v Paříži přistáváme po sedmi a půl hodinách.
Z Paříže nám brzy letí letadlo do Prahy, což je dobře, je tu pěkný mumraj. Po odbavení nastupujeme do autobusu, který nás má odvézt k letadlu, ale co to? Poloprázdný autobus najednou odjíždí a nechává nás spolu s dalšími asi dvaceti lidmi na letišti.. Jenže my už jsme po odbavení v rameni, co se normálně nastupuje do letadla, a další autobus nikde a je tu pěkná zima. Pak přichází zaměstnankyně letiště a vracíme se zpět do haly. Řidič prý odjel bez pokynu a musíme čekat až seženou nějaký jiný autobus. To trvá asi půl hodiny. Nakonec nastupujeme do letadla a letíme do Prahy.
Do Prahy přilétáme v půl čtvrté a poslední letadlo do Brna nám má letět v půl šesté.  Jenomže na tabuli svítí „let zrušen“! Jdeme tedy k tranzitní přepážce, kde už ovšem stojí asi 50 lidí ve frontě. Je totiž sněhová kalamita, tedy ani ne tak v Praze, ale v okolních státech, a tohle jsou následky. Poradí nám, že méně lidí bude v odletové hale, tak tam jdeme a řešíme tuto situaci. Sdělují nám, že let je zrušen z technických důvodů a přebookovali nám letenku na odlet v deset večer. To je hrůza, tak dlouho čekat, tak blízko od domova. Přemýšlíme, zda raději nejet autobusem či vlakem, ale sněží a dálnice není prý nic moc. Tak se konečně v deset večer dočkáme odletu letadla do Brna a v jedenáct večer přistáváme v Brně.
 
Pár dobrých rad a postřehů na cestu:
Informací na internetu je napsáno dost, tak jen pár postřehů, které by se mohly hodit:
 
Výměna peněz – nejlepší jsou americké dolary a nejvýhodnější kurz pro výměnu  bývá v supermarketu. Funguje to tak, že si koupíte třeba jen vodu nebo sušenky, zaplatíte dolary a zpátky vám vrátí v mexických pesech. Občas berou maximálně 50USD na jeden nákup tak je třeba udělat více nákupů. Rozdíl proti směnárnám na ulicích byl docela značný. Peníze nesměníte v bance, jen ve směnárnách. Samozřejmě nejhorší kurz je na letišti. Podobně jako v supermarketu lze měnit dolary i při nákupu jízdenky na nádraží, což ovšem funguje jen u meziměstských linek. V Guatemale je naopak nejlepší měnit peníze v bance.
 
Nákup jízdenek na autobus – pokud to jde, vyplatí se kupovat jízdenky v předstihu. Vyhnete se riziku, že bude vyprodáno. Zvláště to doporučuji, pokud chcete cestovat přes noc. Jízdenky lze koupit i na internetu, kde mívají občas cenové akce. Koupili jsme tak jízdenku se slevou nebo jízdenku do luxusního autobusu 1.třídy za cenu 2.třídy. Musíte však mít možnost si ji někde vytisknout.
 
Ubytování - v turisticky známých místech se vyplatí rezervace, zvláště pokud sem hodláte přijet pozdě odpoledne nebo večer. Jinak na vás zbudou jen dražší alternativy.
 
Smlouvání – určitě se vyplatí pokusit se o nějakou slevu, i když tak rozšířené jako třeba v Egyptě to není. Zkusit to můžete třeba na tržišti, v taxíku, při nějakém výletě přes agenturu nebo třeba i v hotelu.
 
Slevy na vstupném – žádné slevy, bohužel studentům nepomůže ani ISIC karta, sleva na vstupném se poskytuje jen mexickým studentům. Vstupy do památek nejsou zrovna levné, tak s tím počítejte. Nedělní volný vstup platí jen pro mexičany, kteří toho využívají, tak se návštěvě v neděli pokud možno vyhněte, je zde plno.
 
Komáři – umí být zvláště po setmění docela otravní tak nezapomeňte něco proti nim – doporučuji Autan.
 
Přeji hodně pěkných zážitků z cesty na Yucatánu. 


logo


stáhnout mp3

 

Náhledy fotografií ze složky 2009-2010 yucatan