Jdi na obsah Jdi na menu
 


Guatemala, Honduras, Nicaragua + zastávka v Kostarice
 
 
Jak se tam dostat
 
Mezi Prahou a Střední Amerikou není přímé letecké spojení, je nutno vždy minimálně 2x přestupovat. Nejčastější bývá spojení s přestupem v USA, což je však výhodné jen pro osoby mající vízum USA. Spojené státy totiž vyžadují vízum i při přestupu, takže se takový přestup může prodražit (vízum do USA stojí cca 4 tis. Kč). My jsme zvolili méně obvyklou, ale zato mnohem levnější variantu přestupu v Mexiku, kde není třeba žádné vízum. Letěli jsme nejprve přes Paříž do Mexika se společností Air France a dále jsme pokračovali do Guatemaly se společností Mexicana.
 
Bezpečnostní situace
Oblast Střední Ameriky patří k oblastem s vysokou mírou obecné kriminality a tomuto byste měli přizpůsobit své chování, pakliže se chcete vrátit domů živí a zdraví. V Guatemale skončila občanská válka teprve v roce 1996 a vojáci OSN zemi opustili v roce 1999. V ulicích měst a na cestách se pohybuje velké množství ozbrojených vojáků, kteří dbají na bezpečnost v zemi. Banky a obchody jsou stráženy ozbrojenou ochrankou. Pro vaši bezpečnost jsou však tato opatření jednoznačně pozitivní. Při pobytu byste se neměli sami pohybovat na osamělá místa, kde hrozí riziko oloupení. Pokud se chcete vypravit na takové výlety, neberte si s sebou mimo jídla žádné věci. Dokonce i samotný fotoaparát bývá vítanou kořistí lupičů. Nespěte volně v přírodě, vždy se najde nějaká levný hotel. Stejně v těchto oblastech potřebujete sprchu, jinak se vám oblečení přilepí na tělo.
Nesnažte se navštěvovat chudinské čtvrtě měst, a to ani ve dne. Prostě nechoďte do míst, kam byste ani u nás nešli. Obecně omezte pohyb za tmy na minimum a pokud chcete obdivovat noční život, jděte bez dokladů a s minimem financí. Musíte si také zvyknout na to, že mezi „tmavými“ se jen tak nezamaskujete a můžete být středem pozornosti. Dávejte si pozor na svoje věci. Pokud máte zavazadla na střeše autobusu, dávejte pozor, aby si je někdo na zastávce „nespletl“ se svými.
V Hondurasu a Nikaragui je situace o něco lepší, riziko výše popisované je ale i zde velmi vysoké. relativně nejbezpečnější je Kostarika, ale i zde si dejte pozor, především na turisticky atraktivních místech.
Možná si řeknete, že do takových zemí raději nepojedete, ale o tom to není. Není cílem vás odradit, ale spíše upozornit na možná nebezpečí a poradit, jak se jim vyhnout. Při své cestě se většinou setkáte s milými lidmi, kteří se vám budou snažit pomoci. Buďte opatrní, ale zbytečně se ničeho neobávejte. Nám se po cestě nic nestalo žádné extrémní nebezpečí jsme ani necítili.
Pokud se vám ale přece jen něco stane, kontaktujete místní policii a případně náš zastupitelský úřad. Guatemala spadá pod Mexiko, Honduras a Nikaragua pod zastupitelský úřad v Kostarice.
 
Očkování, zdravotní rizika
            Tyto země patří k zemím s nízkou hygienickou úrovní. Proto je třeba dodržovat základní hygienická pravidla. Umývat si ruce, omývat zeleninu před jídlem…. však to znáte. Voda je údajně v některých městech pitná, ale raději to nezkoušejte, za případné žaludeční potíže to rozhodně nestojí.
            S očkování doporučuji minimálně Žloutenku A a Břišní tyfus. Pokud bude pobývat na venkově nebo zde budete v období dešťů, doporučují se antimalarika. My jsme je brali, také proto, že stáli pro oba jen 40 Kč :-) Rozhodně se pojistěte proti léčebným výlohám.
 
Ceny
V těchto zemích je, s výjimkou Kostariky, poměrně levně. Teda pokud nepotřebujete pěti-hvězdičkový hotel a stravu v nóbl restauracích, kterých zde stejně není moc.
Co je však ve srovnání s ostatním docela drahé, jsou vstupy na památky. Uplatňují tu totiž princip dvojích cen, pro cizince samozřejmě mnohonásobně dražší. Na pyramidy Tikal tak zaplatíte 50 Qz, na Copán 10 USD a na Volcán Poás 7 USD.
Příklad cen:
cesta autobusem          1 km cca 0,50 Kč
ubytování pro dva        5 – 10 USD
jídlo                             podobné ceny jako u nás
voda                            galón 3,75l = cca 30 Kč
ovoce                          levnější než u nás
pohled do ČR              4 Qz z Guatemaly * - viz pošta
 
Pošta a internet
 
Ač jsou tyto země pasovány na tzv. banánové republiky, připojení k internetu zde není žádný problém, internetových kaváren je všude dost. Bývá však rozdílná cena, od 30 Kč/hod ve větších městech až po 120 Kč/hod odlehlejších lokalitách.
Pošta je v každém větším městě, poslat např. pohled však vyžaduje spoustu trpělivosti. My jsme se o to pokusili v Guatemale a málem se nám to ani nepovedlo. Pošt jsme sice viděli dost, ale buď byly zavřené (i když být neměly) a nebo neměly známky. Tedy ne těch hodnot, které jsme potřebovali. Známka do ČR stála 4 Qz, ale na první poště měli jen 1Qz (známka obrovských rozměrů), nebo 5Qz. Řekli jsme si, že to pošleme odjinud, ale to byla chyba. Další otevřená pošta byla až poslední den v Guatemale a situace byla stejná. tak jsme polepili pohled 1Qz známkami, úředník nám pomáhal a jeho metody byly zajímavé. Když se mu známka nevešla za zadní stanu, ohnul ji a nalepil na přední… zajímavé metody. Jinak jde pohled do ČR asi 3 týdny až měsíc.
 
Výměna peněz
 
            V podstatě jediná měna, kterou se dá těchto zemích směnit a mnohdy i platit, jsou americké dolary. Potřebujete je také ke vstupu do země na nákup turistických karet, mějte však menší nominální hodnoty. Bankovky větší než 20 UDS se mimo banky těžko udávají.
Výměnu peněz je až na výjimky možná jen v bankách, výjimečně stávají před bankou veksláci, jejich kurz ale není o moc výhodnější než v bance. pozor na výměnu peněz na hranicích. Tam jsou jen veksláci a mají hodně nevýhodné kurzy (tak o 10-15% proti bance). Vyměňte si proto jen na cestu a zbytek raději někde jinde.
 
Doprava
            K největším zážitků je cestování veřejnou dopravou, kterou zde zajišťují výhradně autobusy. Jediná fungující železnice je na severu Hondurasu, ale jedná se spíše o turistickou atrakci.
            V Guatemale (a také v ostatních zemích) jsou provozovány prakticky výhradně vysloužilé školní autobusy z USA, z nichž některé jsou starší než 25 let. Pro vyšší osoby je to opravdu problém, i když jen první den, neboť na všechno se dá zvyknout. Sedadla jsou velmi blízko sebe dost nízko, aby dětičky dosáhly na zem. Navíc tam, kde sedí normálně dva si místní sedají ve čtyřech, takže chvílemi můžete míst trochu stísněný pocit. Při cestě ze z reproduktoru ozývají hlasité hudební produkce, převážně místní produkce, což znásobuje zážitek z cesty. V Hondurasu a hlavně v Nikaragui jsou tyto autobusy ještě v horším stavu, občas mívají otrhanou koženku, nad technickým stavem oko pláče.
            Cesta autobuse trvá o mnoho déle než u nás. Jednak proto, že se pořád někde zastavuje, ale také proto, že silnice jsou ve špatném stavu a mnoho silnic je prašných. Přesto se však jedním docela bezpečně, za cestou dobu jsme neviděli žádnou nehodu. Průměrná cestovní rychlost se pohybuje cca 20-40 km/hod, na cestování si proto naplánujte raději delší dobu. Autobusy jezdí již od časného rána (asi od pěti), ale většinou jen tak do pěti odpoledne. Potom už nic, jen mezi velkými města to jezdí déle. V noci se jezdí jen výjimečně.
            Městská doprava funguje poměrně dobře, je levná, ale někdy přeplněná.
            V Kostarice je kvalita silniční sítě i autobusů mnohem vyšší.
 
Vstupní formality, víza.
 
Do žádné ze zemí, kterou jsme navštívili, není potřeba pro občany České Republiky vízum. Vstup do země je však spojen s určitými formalitami nebo mírnými poplatky, které jsou uvedeny níže:
Guatemala
Od 1.7.2003 je možné vstoupit na území Guatemaly bez víza. Pokud by snad o této skutečnosti na některém hraničním přechodu nevěděli, je také možné vstoupit do země i na tzv. turistickou kartu. Dostanete ji koupit na letišti nebo na jiném hraničním přechodu při vstupu do země za 10 USD/osoba. Tuto kartu je údajně možné koupit i v předstihu v Mexiku nebo USA.
Při výstupu ze země jsme platili poplatek 10 Qz/osobu (cca 40 Kč). Vlastně ani nevíme, jestli je to oficiálně, nebo jen jakési malé „všimné“.
Honduras
Při vstupu do země a výstupu ze země je nutno zaplatit administrativní poplatek (pro občany ČR cca 40Kč/osobu)
Nikaragua
Vstup do Nicaragui je možný na tzv. turistickou kartu v ceně 5 USD. Koupíte ji při vstupu do země na hraničním přechodu nebo na letišti. Při vstupu přes pozemní hraniční přechod se platí navíc při vstupu i výstupu 2 USD na osobu (v neděli dvojnásobek).
Kostarika
Pro vstup do země stačí platný cestovní pas, žádné poplatky nebo úplatky. Při odletu ze země se platí odletová taxa 21 USD, pokud ovšem jste v zemi méně než 3 dny, zaplatíte jen 3 USD.
Mexiko
stejně jako Kostarika, pozor však na turistickou taxu. Ta se platí, pokud budete v zemi déle než 72 hodin a její výše je 16 USD. Pokud letíte jen do Mexika a dále letadlem nepokračujete, bývá obsažena v ceně letenky.
 
Cesta do Guatemaly
 
Den odletu konečně přišel a my jsme se dostavili k odbavení na pražském letišti. Drobné problémy nastaly hned při odbavení, kdy po nás chtěl pražský úředník vidět guatemalská víza. Dalo trochu práce ho přesvědčit, že do Guatemaly žádná víza nepotřebujeme. Druhým problémem bylo, že nám odbavil naše batohy jen do Mexika, kde si je musíme znovu odbavit. To prakticky znamenalo vstoupit na území Mexika, včetně imigračních úředníků, vyzvednou batohy, odbavit batohy a zase z Mexika odjet. Naštěstí se za vstup nic neplatí, takže jde „jen“ o časové zpoždění a nutnost vyplnit vstupní formuláře. Vzhledem k tomu, že jsme měli na přestup v Mexiku 2 hodiny, měli jsme z toho trošku obavy. No ale nedalo se nic dělat, úředník byl neoblomný.
Konečně jsme byli v letadle a vzlétli směr Paříž. Přestup v Paříži proběhl bez problému a tak jsme usedli do obřího Boeingu 747, kterým jsme cestovali směr Mexiko. Let probíhal klidně a tak jsme jen asi se čtvrthodinovým zpožděním přistáli v Mexiku. Další čtvrthodinu nás nechali stát na letištní ploše, takže náš čas na přestup se pomalu zkracoval. Když jsme čekali další skoro půlhodinu na zavazadla, začínali jsme být trochu nervózní, neboť do odletu zůstávala již jen asi hodina. Když jsme se konečně dočkali zavazadel, prošli (naštěstí hladce) celní kontrolou a v obrovské letištní hale začali hledat přepážku společnosti Mexicana. Našli jsem ji docela rychle a naštěstí nás ještě vzali k odbavení. V této chvíli jsme začali pátrat po slíbené vstupní kartě do Guatemaly. každý úředník nás však posílal dál se slovy, že ten další nám ji určitě dát, jak nám e-mailem slíbili. Tak jsme postupně došli až k letadlu, kde nám úředník řek, že není potřeba a tak jsme seděli v letadle.
Letadlo do Guatemaly odstartovalo z Mexika díky silnému provozu se skoro hodinovým zpožděním, což pro nás nebylo příliš optimistické, neboť na letišti nás měli čekat z hotelu, ale jen pokud nebude mít letadlo zpoždění. Jinak let probíhal klidně a v Guatemaly city jsme přistáli „jen“ s půlhodinovým zpožděním a navíc bez vstupní karty.
 
Vstup do Guatemaly
 
            Úzkou uličkou na letišti jsme šli směrem k celní kontrole. Po cestě nebylo nic, kdy bychom si mohli turistickou kartu koupit, tak jsme šli k celníkovi bez ní. Z jiných cestopisů jsme věděli, že se dát tato karta koupit v bance na letišti (která je ovšem až za celníkem), ale v půl dvanácté v noci bylo všechno na letišti zavřeno.
Úředník prolistoval celý pas tam i zpět no a když nenašel vízum, poslal do kanceláře k šéfovi. Tam jsme strávili dobrou půlhodinku čekáním, než přišel úředník a vytouženou katru nám za 10 USD vystavil. Takže jsme měli cestu do země volnou. Byli jsme ten den poslední cestující, další letadlo po nás přilétalo až ráno. Zdrženi vstupními formalitami jsme se ocitli v prázdné letištní hale. Na to, že by na nás více jak hodinu někdo čekal, jsem vůbec nepomysleli. Jaké bylo naše překvapení, když na liduprázdné ulici před letišti stál majitel hotelu a v ruce držel tabulku s názvem hotelu. Byly jsme příjemně překvapeni, ale současně to byla naše záchrana, neboť nevíme kam bychom o půlnoci šli. Nocovat v těchto končinách jen tak venku je dost nebezpečné. Byli jsem rádi, že byli v hotelu, kde jsme si dali sprchu a rychle usnuli.
 
Guatemala City, Guatemala Antigua
 
Guatemala City je typické středoamerické velkoměsto. Na okrajích nízké stavby plné lidí, u ulicích se prodává všechno a všude. Jako v každém velkoměstě zde není po setmění příliš bezpečno, zvláště pro bělochy, kteří jsou nazývání v celé oblasti názvem „grindo“. Centrum města tvoří Plaza Mayor, na jejíž východní straně se nachází Katedrála z 18. století a na severní straně Národní palác. Poblíž centra je také několik muzeí, které stojí za shlédnutí. Již samotná procházka ulicemi města stojí za to a nasáknete tak atmosféru střední Ameriky. Ve městě funguje zde poměrně dobře městská doprava, který vás za 1 Qz doveze prakticky všude. Klima je zde poměrně příjemné, samo město leží poměrně vysoko a město je tak zčásti uchráněno před tropickým teplem. Pokud budete pokračovat z Guatemaly dále autobusem, můžete spojit procházku s nákupem jízdenky dále. my jsme měli namířeno dále k pyramidám do Flores, takže jsme si při dopolední prohlídce koupili lístky na noční autobus k Pyramidám, odjezd byl stanoven na 20:00. Nechali jsme si zde v úschovně naše batohy, kupodivu zcela zdarma.
Pokud jste si již dostatečně prohlédli město a máte ještě alespoň půlden volna, rozhodně navštivte Guatemalu Antiguu, bývalé hlavní město Guatemaly zničené zemětřesením. Leží asi 45 km od hlavního města a dostanete se sem (jako na všechna místa) autobusem, který odjíždí každou chvíli z nádraží v centru. Již samotná cesta vyřazeným školním autobusem je velkým zážitkem.. No ale hodinku se to dá vydržet, zvláště když za jízdy hraje temperamentní hudba. Za asi hodinku jízdy jsme tak dojeli do Antigui.
Guatemala Antigua byla hlavním městem Guatemaly. V roce 1773 ji však postihlo ničivé zemětřesení a o tři roky později bylo hlavní město přesunuto do dnešní polohy. Některé budovy a paláce byly však zachovány až do dnešní doby a rozhodně stojí za shlédnutí. V blízkém okolí je i několik archeologických nalezišť, které si můžete prohlédnout. Dnešní opravené ulice městečka tvoří nízké přízemní domky, takže samotné město působí dost světle a díky absenci stínu je zde hodně horko. Jsou zde také početné restaurace, kde můžete okusit něco z místní kuchyně. Na náměstí se pak můžete setkat s místními indiánskými ženami, které zde prodávají typické výrobky. Pozor na jejich focení, některé to nesou velmi těžce. Okolní kopce lákají k procházkám a výletů, ale není zde údajně vůbec bezpečno a mnoho turistů již bylo okradeno. My jsme si tento zážitek raději odpustili a raději se vrátili autobusem zpět do hlavního města, odkud odjížděl náš noční autobus.
 
Cesta do Flores
 
Do Flores, což je výchozí místo pro návštěvu pyramid v Tikalu, dá dostat buď letadlem, cesta trvá asi hodinu, nebo autobusem. My jsme zvolili levnější a také mnohem zajímavější cestu autobusem. Cesta nočním autobusem je však tak trochu dobrodružství, neboť autobusy jsou občas přepadány indiány a cestující okradeni. Můj názor ovšem je, že se tak děje u turistických autobusů a vhledem k tomu, že jako turisté jsme tam byli sami, byl jsem docela klidný.
Autobusové nádraží se nachází přímo v centru, ale ve čtvrti, kde údajně není právě bezpečno, takže pokud pojedete stejnou cestou, zvolte odjezd co nejdříve, odjezd v osm je značka ideál. Sice už je to za tmy, ale místní se v ulicích ještě neuložili ke spánku, takže o ně nebudete ve tmě zakopávat. Koupit lístek dopředu se ukázalo jako prozíravé. Seděli jsme. Omnoho dalších to štěstí nemělo. Autobus se rychle zaplnil a přesto že v něm nebylo příliš místa na nohy, byly jsme rdi že sedíme. Kromě sedící se v uličce mačkal velký počet stojících, dvě postele, množství nákladu na některá domácí zvířata. Nutno říci, že někteří stáli i pět hodin. Spát se zpočátku příliš nedalo, neboť opět křičelo naplno rádio a v každé zastávce řidič rozsvěcoval. Ovšem postupem času jsme si na toto zvykli a únavou usnuli. V pět hodin ráno jsme byli ve Santě Eleně, kde jsme byli vyloženi na liduprázdné ulici a všude byla tma.
 
Florés Santa Elena
 
Florés Santa Elena je malá městečka na severu Guatemaly, spojené od sebe mostem a vzdálená od sebe asi 300 m, jsou ukryté v džungli a jsou vstupní branou k pyramidovému komplexu Tikal. Je zde také letiště, kam létají letadla přímo z hlavního města, někteří turisté tu stráví noc, aby si co nejvíce užili pyramid a nasákli atmosféru tohoto města. Florés leží uprostřed jezera Lago de Florés a je spojeno se Santou Elenou mostem. Většina autobusů odjíždí z pevninské Santy Eleny a najdete zde také levnější hotely. Rozhodně ale stojí za to podívat se do Florés, zvláště večerní atmosféra je okouzlující.
V pět ráno doslova vyklopeni na hlavní ulici v Santě Eleně, všude byla tma, ale rychle se o nás začali pokoušet taxikáři, kteří nám začali nabízet zaručeně nejlevnější odvoz k pyramidám. My jsme ale odolali a po chvíli jsme objevili colektivo, kde jsme usmlouvali cenu na pyramidy. Pozor, řidič nasadí vždy cenu vyšší, trvejte ale na svém (cena je známa z průvodce) a za chvíli s ní bude souhlasit. Když se colectivo naplnilo, bylo asi půl šesté ráno a my jsme vyrazili i se svými batohy smět Tikal. Ke vstupní bráně jsme přijeli asi v sedm hodin ráno.
 
Tikal
 
Tikal je asi nejkrásnější a nejzajímavější pyramidový komplex v Guatemale. Nacházejí se v severní části Guatemaly, asi 60 km od hranice s Mexikem. Pokud někteří turisté najdou odvahu a udělají si výlet z Mexika do Guatemaly, je to právě sem. A opravdu to stojí za to.
Tikal patří mezi Mayské památky, jeho historie padá do 7.stol. př.n.l. Jeho důležitost postupně rostla a v 6. století zde žilo asi 100 tisíc obyvatel. Svůj význam ztratil (jako všechny pyramidové komplexy) po příjezdu Španělů a jejich nevraživostí k Mayské kultuře. Až do 60.let 20. stol upadl v zapomnění a dalších téměř 40 let nebyl navštěvován vzhledem k probíhající občanské válce v Guatemale. Dá se řídí, že mu to spíše prospělo. pyramidy se nacházejí schovány v husté džungli a tak můžete lehce nasáknout atmosféru let dávno minulých. Turistů je zde poměrně málo, přece jen to nejsou „bezpečné“ pláže Mexika.
            Prohlídka areálu Vám může zabrat dvě tři hodiny, ale také celý den, záleží na tom, co chcete vidět. Hlavní pyramidy jsou rozmístěny blízko hlavního náměstí Great Plaza, je však spousta menších pyramid, které jdou od tohoto místa poměrně daleko. Výlet k nim ale rozhodně stojí za to. Po cestě může pozorovat opice k korunách stromů nebo se jen tak zaposlouchat do exotických zvuků pralesa. Popisovat blíže areál asi nemá cenu, je toho spousta a každý to musí vidět. Rozhodně to stojí za to.
            Nejvhodnější je být v parku co nejdříve, my jsme byli v parku již ráno po sedmé hodině, nikde nebylo ani živáčka a tak jsme si mohli vychutnat začátek dne sami na pyramidách, přímo na hlavním náměstí. Vstupně se platí při vstupu 50 Qz a opravňuje Vás tu zůstat jeden den. V parku je také kemp, kde se dá přenocovat. Dostanete se sem colectivem z 50 km vzdálené Santy Eleny nebo Florés. Vemte si s sebou hlavně hodně pití, neboť nákup tekutin je parku omezený (a docela drahý) a ve 40-ti stupňovém teplu byste dlouho nevydrželi. Pokud si chcete někde schovat batohy, lze využít některé z restaurací na začátku parku, majitelé byli velmi ochotní.
            Prohlídku parku jsme skončili asi ve tři hodiny a poté jsme se vrátili na nocleh do Santy Eleny. Podvečer jsme strávili prohlídkou města, podívali se do Florés a koupili lístky na ranní autobus dále.
 
Cesta do Livingstonu
 
Ráno jsme vyjeli autobusem v šest hodin směr Rio Dulce, kde se přestupuje na loď do Livingstone. Cesta byla vcelku poklidná až na to, že autobus nejel pro hlavní silnici a část cesty byla pro prašných silnicích. Po čtyřech hodinách cesty jsme vystoupili v Rio Dulce a vydali se hledat přístav.
Přístav jsme našli vcelku snadno, jenže jsme byli první. A loď vyplouvá, až je plná, což je asi osm osob. Tak nám nebylo než čekat. Zatím jsme se podívali do města. Toto město je vlastně spíše vesnice, kterou vede silnice do Florés a kde se odehrává veškerý život. Přes den je tato silnice jedno velké tržiště, kde lze koupit hlavně potraviny. Autobus tudy projíždí opravdu pomalu, silnice je plná. Můžete se tu docela levně najít, občerstvit se čerstvou šťávou nebo se jen tak procházet. To vám ale dlouho nevydrží, mimo hlavní třídy a pěkného mostu přes řeku zde není nic moc k vidění.
Po dvou hodinách čekání naštěstí bylo dost zájemců o dopravu a tak jsem vyrazili smě Livingstone. Tedy ještě předtím jsme jeli k vodní benzínce (vypadá stejně jako silniční, ale je na vodě) pro benzín. Cesta byla rychlá, člun jel opravdu rychle až nám byl chvíli zima, což se v těchto končinách nestává. Po cestě jsme měli malou přestávku v pralese, kde se dalo projít, odpočinout a trochu natáhnout přesezené kosti ze člunu. Celkem po třech hodinách cesty jsme dojeli do přístavního města Livingstone. Jediná cesta sem je po vodě, auto zde vidíte jen výjimečně. V Livingstonu žijí na rozdíl od zbytku Guatemaly černoši, jsou to potomci otroků, kteří sem přišli z Jamajky.
Po příjezdu jsme si našli malý hotýlek, kde jsme uložili věci a vydali se hledat nějakou pláž na koupání. Na druhé straně města jsme poblíž domků černochů našli malou plážičku a ihned se vrhli zchladit do vody. To se ale moc nepovedlo, aby ne když měla voda 28C. Po chvilce se u nás zastavili nějací lidé a varovali nás, že je tam nebezpečno a neměli bychom se tam koupat. My jsme mysleli, že jsou nebezpeční ti černoši, ale později jsme zjistili, že nebezpečí číhá od někoho jiného (viz další den). Večer jsme se vydali do města, které má večer romantickou atmosféru. V jedné z místních cestovek jsme si koupili přes varování na jedné nástěnce na druhý den výlet s průvodcem na vodopády Siete Altarés. V cestovce nás ujistili, že s nimi je výlet bezpečný. Tak jsme trochu nejistí ulehli a těšili se na výlet druhý den.
 
Výlet na Siete Altarés
 
Druhý den jsme s s částečnou obavou šli na sraz účastníků výletu na vodopády. Celkem se nás sešlo deset. Cestou nás doprovázeli dva místní průvodci a dva ozbrojení policisté. Zpočátku se nás zmocnil zvláštní pocit, ale zase jít na výlet s ozbrojenou eskortou se člověku nepodaří každý den.
Cestou jsme prošli odlehlejšími částmi Livingstone s návštěvou několika stavení místních, okusili něco z domácí kuchyně a potom jsme již zamířili do džungle. Cesta to byla pěkná, viděli jsme spoustu zajímavého z flóry. Po chvíli jsme dorazili k řece, kde jsme chvíli čekali na loď, která nás doveze k pláži na vykoupání. Někteří si zkrátili čas koupáním, ale ukázalo se, že řeka je plná medúz, takže se docela popálili. Malé kanoe nás dovezlo na malou pláž, kde jsme se vykoupali. Bylo tam jako v ráji, pohodu klidu a míru kazili jen hlídkující policisté.
Po vykoupání jsme vyrazili k vodopádům. Cesta vedla nejprve kolem pobřeží a pak jsme zabočili do lesa. Museli jsme kvůli bezpečnosti dodržovat krátké rozestupy. Po chvíli jsme dorazili k vodopádům. Jelikož bylo období sucha, vody moc nebylo, ale vykoupání v chladném jezírku pod vodopády přišlo opravdu vhod. Tedy opět za asistence hlídkujících policistů. Od vodopádů jsme se opět se zastávkou na pláži vrátili do Lingstone. 
 
Cesta z Livingstone do Hondurasu
 
            Jedinou možností, jak se dostat z Livingstone do Hondurasu je kombinace loď+bus. Loď do Puerto Barrios, odkud se jezdí do Hondurasu, jezdí dvakrát denně: v pět ráno a ve dvě odpoledne. My jsme zvolili ranní odjezd a tak jsme v pět ráno vyrazili. Cesta trvající asi hodinu byla zajímavá, na lodi brzy po vyplutí zhasla všechna světla a tak jsme jeli skoro celou cestu v úplné tmě. Do přístavu jsme dopluli v pohodě a hned po vystoupení jsme byly odchyceni colectivem, který měl jet první honduraské vesnice za hranicemi Corinto. Po půl hodině cesty jsme zastavili u jakési budky, což se ukázalo jako guatemalská výstupní celnice, ze všech jsme tam šli však jenom mi. Zaplatili jsme každý 10Qz, dostali razítko do pasu a pokračovali dál. Ne ovšem daleko, na hranicích zrovna stávkovali guatemalští zemědělci a žádná auta dál pustit nechtěli. Tak jsme chtě nechtě museli vystoupit a jít dál pěšky… šli všichni. Projít kolem chlapů s mačetami se nám podařili bez úhony, ale pak se ukázal další problém: co dál, do vesnice to bylo ještě asi deset kilometrů. A tak jsme se rozhodli stopovat. Podařilo se… zastavil nám honduraský náklaďák plný banánů. Do Hondurasu jsme tedy vjeli stylově: na náklaďáku plném banánů.
            Místo, kde končí Guatemala a začíná Honduras, bylo přesně rozpoznat. Na silnici končil asfalt a začínala hliněná cesta plná výmolů a děr. Náklaďák nás zavezl až k celnici. Celníci se nejprve museli vyrovnat s naší národností (z ČR tu asi ještě nikoho neviděli), nakonec nás našli v nějakých papírech, zjistili, že víza nepotřebujeme a pustili nás dál. Dokonce jeden chytřejší vyslovil teorii, že jsme „sovětský satelit“.
            Corinto je malá vesnice na hranicích, odkud jezdí autobus do vnitrozemí. Je tu jako v jiném světě, hliněné ulice, všude prach a špína, dobytek tu volně běhá po ulicích. Není tedy divu, že jsme nasedli do prvního autobusu a vydali se na cestu do přímořského města Omoa. Cestu dlouho asi 40 km jsme jeli asi dvě hodiny starým školním autobusem po hlinění cestě plné děr. Do rytmu nám hrálo nahlas puštěné rádio plné jihoamerických rytmů, což vytvářelo nezapomenutelnou atmosféru.
 
Omoa
 
Omoa je malá přímořská vesnice na pobřeží Karibského moře. Ubytovat se zde lze docela snadno, i když hotýlek doporučovaný v Lonely Planet bývá téměř stále obsazen. Naštěstí poblíž jsou další hostely, které vás rádi ubytují.. Dobře si však předem prohlédněte pokoje, hlavně, jestli jsou vybaveny moskytiérou. Jinak se asi v noci moc nevyspíte. Ve dne se můžete jen tak výlet na opuštěné pláži nebo si udělat výlet k nedalekým vodopádům do džungle. V tom případě s sebou nenoste moc peněz, spousta turistů byly na této cestě okradena. Večer se můžete najíst v jedné z mnoha hospůdek, doporučujeme zvláště rybí speciality, které jsou zde poměrně levné.
Ve městě si můžete také pevnost, která dříve chránila pobřeží před piráty, na náměstí je banka, kde bez problémů vyměníte peníze. Celou dobu pobytu nás strašili hrůzně vypadající mraky nad městem, přes hory se prý však většinou nedostanou a je zde nádherné počasí.
 
Cesta do Copán přes San Pedro Sula
           
Když už nás přestalo bavit válet se na pláži, vyrazili jsme na své cestě dále, nejprve do San Pedru Sula. Do San Pedru Sula nejezdí žádné přímé autobusy a proto je nutné jet přes Puerto Cortéz. Tam Vás doveze jak jinak než starý školní autobus. Tam jsme byli vysazeni na jakési křižovatce, odkud prý jezdí autobusy dál. Autobus nepřijel, zato však přijelo colectivo, které nás vcelku pohodlně dovezlo přímo do středu San Pedru Sula.
San Pedru Sula je druhé největší město Hondurasu. Je to především obchodní centrum pro široké daleké okolí, kam se sjíždějí lidé ve snaze prodat své zboží. Centrum zde mají dokonce některé zahraniční korporace zabývající se obchodem s banány.
Město leží v nulové nadmořské výšce a také proto je tu nesnesitelné vedro a vlhko. Teploty kolem čtyřicítky jsou zde naprosto běžné.V poledne jsou ulice téměř liduprázdné a lidé hledají jakoukoliv možnost, jak se schovat. Kromě mnoha obchodních tříd stojí za shlédnutí radnice, novodobá katedrála z roku 1950 muzeum historie. Ve městě je také nově vybudovaná pěší zóna. Pokud ovšem chcete vidět něco víc, než velkoměsto a nezdržují vás zde obchody, nevidím příliš důvodů proč se zde zdržovat. Proto jsme se také rozhodli nezůstávat zde přes noc a pokračovat dále autobusem směr Copán
Ze San Pedru Sula jezdí do Copánu tři přímé autobusy denně. My jsem se však rozhodli pro obvyklejší a levnější jízdu s přestupem v La Entrada. Do La Entrada jezdí autobusy doslova každou chvíli a sledovat jízdní řád opravdu nemá cenu. Pokud najdete správné autobusové nádraží, máte vyhráno. Za dvě až dvě a půl hodiny se dostanete po asfaltové silnici do La Entrady. Odtud jezdí asi jedno za hodinu autobusy do Copánu. Jenom pozor na to, že poslední autobus odjíždí asi o půl páté. Pokud ho nestihnete, budete tu asi muset přenocovat. Cesta do Copánu vede nádhernou krajinou plnou kopců, které jsou porostlé bujnou vegetací. V šest večer jsme už za úplné tmy dojeli do Copánu. Příležitost k nalezení předem vyhlídnutého hotelu jsme neměli, hned a autobusu se nás „ujmuli“ děti nabízející ubytování. Unavení z celodenního cestování jsme padli do postele a těšili se na zítřejší návštěvu pyramid.
 
Pyramidy v Copán
 
Ráno jsem se probudili poměrně brzy a těšili se na pyramidy v Copán. Pyramidový komplex se nachází asi dva kilometry po silnici od města. Zde u vstupu zaplatíte vstupné 10 USD a poté se můžete toulat celý den po pyramidách. Trochu nepříjemné bylo zjištění, že místní platí za vstup asi desetinu, ale co naplat, jsme přece jen bohatí „grindo“ Vynaložené peníze však rozhodně stojí zato. Po cestě k pyramidám jsme se ještě setkali s pestrobarevnými papoušky, kteří si jen tak seděli na plotě. Brzké vstávání se ukázalo jako výhra, neboť jsme byli na pyramidách skoro sami. Vlastně to nebylo horší ani během dne, kdy přijeli asi jenom dvě výpravy turistů, ty v rozsáhlém komplexu snadno ztratí. Zde je vidět, že turisté se do této středoamerické země bojí a davy turistů zde nejsou (na rozdíl od např. Mexika) běžné. O to větší jsme měli zážitek. Člověk se ponoří do atmosféry doby, kdy zde bylo velké město a živit tu měl úplně jiné hodnoty. Za poplatek se dá dostat i do nitra pyramid. Ranní vstávání se ukázalo výhodné také v tom, že teplota začala rychle stoupat a během poledne už bylo nesnesitelné vedro. Vrátili jsme se tedy do města a koupili si lístky zpět do San Pedro Sula s tím, že ještě večer pojedeme do Tegucigalpy. Do odjezdu autobusu jsme si ještě prohlédli město, včetně chudinské čtvrti (za tmy by mě tam nikdo nedostal), vylezli na vyhlídku za město a poté se vydali k místu, odkud měl odjíždět autobus.
 
 
 Cesta autobusem do Tegucigalpy
 
Pro cestu do San Pedro Sula jsme využili služby společnosti, která nabízela spojení bez přestupu v La Enstradě.. Autobus byl sice o trochu dražší, zato však měl být o hodinu rychlejší než běžné zastávkové autobusy. Autobus se jmenoval Gama expres a k místu jeho odjezdu jsme dorazili asi čtvrt hodiny před odjezdem. Těšili jsme se, že budeme moci vybrat místa k sezení v lepším autobuse. Čekalo nás však nepříjemné překvapení. Autobus vypadal jako dálkový, zato interiér byl hrůzná. Že mezi sedadly není dostatek místa už jsme se zvykly, ale ulomené opěrky, chybějící opěrky, koženka a péra trčící ze sedaček vypadaly zajímavě. Mohli jsme se vybrat místa, přesto jsme nenašlo žádné vhodné vedle sebe. Seděli jsme tedy každý zvlášť, já uprostřed na zadním sedadle, kdy bylo dost místa na nohy. Po čtvrt hodině jízdy se mi však začali připalovat podrážky na víku motoru.
Autobus i jinak vykazoval závažné nedostatky, řazení šlo ztěžka, trojka nešla zařadit vůbec. Není tedy divu, že asi v polovině cesty odmítl jet dál a my jsme museli vystoupit. Naštěstí na silnici byla velké frekvence autobusů, takže jsme skončili opět ve školním autobusů, který nás dovezl do San Pedru Sula. Přestože už bylo skoro šest, rozhodlo jsme se dále pokračovat do Tegucigalpy. Na nádraží jsme ovšem nedošli, autobus nás odchytil uprostřed křižovatky a tak jsme jeli.
Cesta byla dost únavná, jediné zpestření bylo schovávání stojících cestujících při průjezdu kolem policejních kontrol zřejmě se na těchto linkách nesmí vozit stojící. Cesta měla trvat čtyři hodiny, ale nakonec se ještě o hodinu protáhla. V jedenáct večer jsme tedy dojeli do Tegucigalpy. V průvodci jsme našli levný hotel hned vedle nádraží, naštěstí měli volno, takže jsme unaveni cestou okamžitě usnuli.
 
Tegucigalpa
 
            Tegucigalpa je typické středoamerické velkoměsto. Nachází se ve vyšší nadmořské výšce, takže klima je zde (na rozdíl do S.Pedro Sula) docela příjemné. Obklopují ho poměrně vysoké kopce, na kterých jsou stylově posázeny malé domečky. Život ve městě je také typický – ve dne plno lidí, všude samý trh, v noci pro „grindos“ docela nebezpečno, hlavně v okolí autobusového nádraží a v části nalevo od řeky.
            Samo město je docela starobylé a rozhodně je zde hodně k vidění z koloniální doby. Všechny hlavní památky se dají projít pěšky, i když svezení městskou dopravou také stojí zato. Rozhodně si prohlédněte zdejší katedrálu, galerii umění, městskou radnici a množství kostelů. Za shlédnutí stojí také vojenské muzeum. V Parque la Concordía si můžete odpočinout a prohlédnou zdařilý model pyramidy. Pokud vám zbude dost času, můžete vylézt na jeden z okolních kopců.
           
Cesta k nikaragujským hranicím
 
Z Tegucigalpy jsme chtěli pokračovat dále k Nicaragujským hranicím. Pro přechod jsme si vzhledem k dalšímu cílu cesty vybrali hraniční přechod na jihu – El Gausaule. Autobusy tam nejezdí přímo, nejprve je nutné jet autobusem do města Choluteca (asi 3-4 hodiny) a pak přestoupit. Autobus do Cholutecy odjíždí z nádraží na okraji města, kam se dostanete městským autobusem. Spojů jezdí poměrně dost a je o ně docela velký zájem. Sehnali jsme místenky, nasedli do autobusu a vydali se směr Chuluteca. Cesta byla klidná, i když v tom horku docela únavná.
Pozdě odpoledne jsme dojeli do Cholutecy a zde jsme zjistili, že k hranici už nic nejede. Našli jsme si tedy hotel a vydali se hledat místo kde se najíme. Mělo to však malý háček. Už jsme neměli honduraské lempiry, takže jsme hledali místo, kde můžeme zaplatit kartou. Nakonec jsme našli jen benzínku Texaco, kde byl fast food ve stylu Mc Donalds. I zato jsme byli vděční.
Ráno jsme se prvním autobusem v sedm ráno vydali směr hranice. Cesta autobusem plným zboží, slepic a kohoutů trvala asi hodinu a tak jsme v osm ráno dojeli k hranicím. Odbavení proběhlo vcelku klidně, na honduraské straně malé „všimné“, na nikaragujské sice chvíli hledali, odkud že to vlastně jsme, ale pak nás za 7 UDS (běžná taxa) pustili. A tak jsme byli v Nicaragui.
 
Ceta do Leónu
            Hned za hranicemi je vesnice s autobusovým nádražím, který odtud odjíždí pouze jediným směrem – Chinandega. Autobusy v Nikaragui překonaly veškerá očekávání. Začali jsme je podezřívat, že kupují vyřazené autobusy z Hondurasu. Měli jsme však štěstí. Jelikož jsme byli u autobusu včas, mohli jsme si vybrat místa k sezení. Našli jsme dokonce sedadla s koženkou.
            Samotná cesta ubíhala poměrně pomalu. Není se co divit, na silnice byl sice náznak asfaltu, ten byl však plný děr, takže jízda připomínala spíše jízdu po tankodromu. Cestu zpříjemňovala pouze hlasitá hudba z rádio řidiče a občas nastupující prodavači občerstvení. Jídlo nebylo špatné, docela jsme si pochutnali, bylo to dokonce stylově zabaleno v banánovém listě.
            Ve městě Chinandega jsme na místním nádraží přestoupili na autobus do Leónu. Nebylo potřeba nic hledat, hned při výstupu se nás „ujmuli“ místní naháněči.
 
León a okolí
            León je starobylé město založené v době objevování Ameriky. Je to partnerské město Brna, ale o české Republice tady mnoho neví. Někteří mají na paměti jen Československo z dob bratrské pomoci. Ve městě je spousta památek a historických budov, které jsou v současné době za pomoci především Španělska restaurovány. Kdyby nebylo zahraniční pomoci, asi by brzy spadly. Levné ubytování lze najít v blízkosti bývalého vlakového nádraží, jinak zde vlaky už dvacet let nejezdí.
            Výletním místem pro obyvatele Leónu je tichomořská vesnice Peneloya, kam jezdí každou hodinu autobus (jízda cca 1 hodina). Můžete zde jako my strávit několik dní při odpočinku a relaxaci, přes týden jsou tu prázdné pláže a klid. K jídlu Vám zde připraví některou z mořských specialit.
 
León viejo
            Pokud chcete navštívit zbytky nejstaršího osídleného místa v Nicaragui, navštivte León viejo. Dostanete se tam autobusem z města La Paz, zastávky na cestě mezi Leónem a Managuou. Autobus vás vysadí na křižovatce, ze které musíte ujít ještě cca 500 m prašnou cestou ke vstupní bráně. Vstupné je skutečně symolické a v ceně je dokonce španělsky mluvící průvodce. Návštěva skutečně stojí zato, naskytne se vám nádherný pohled na vulkány Momotombo a Mamotombito, které jsou za Lagem de Managua.
            Zpět do La Pazu se vrátíte stejnou cestou autobusem a bez problémů chytnete autobus do hlavního města Managui.
 
Managua
            Managua je hlavním městem Nicaragui. Je ta také největší město a přirozeně město s největší mírou kriminality. Autobus vás vysadil asi v sedm večer v době, kdy se zrovna začínalo stmívat. Než jsme našli východ z autobusového nádraží na kraji města byla tma Za pomoci místních jsme našli městský autobus, který měl jet do oblasti s levným ubytováním. Cesta byla zajímavý, po cestě jsem zastavili u benzínky Shell a natankovali, samozřejmě s cestujícími na palubě. Po asi půl hodině nás autobus vysadil v požadovaném místě a my se jali hledat hotel. Nedošli jsme však daleko, hned se nás ujali místní, kteří nás až k hotelu doprovodili. Prý je to dost nebezpečná oblast. Asi je to pravda, zvláště v noci, což jsme poznali ze zamřížovaných oken všech domů. Dokonce i penzion měl velké mříže a přes noc byl puštěn pes.
            Ráno jsme vyrazili do města. Samotné město mě zklamalo. Není tu moc k vidění, působí to dost moderním stylem se širokými třídami. Za vidění stojí určitě katedrála z roku 1929, vládní budovy a moderní městské divadlo. Ve městě můžete viděl množství soch bojovníků za socialismus, kteří drží v ruce samopal, ještě z dob Ortegovy vlády.
            Za půldenní procházce jsme se rozhodli, že toto město rychle opustíme. Našli jsme stanoviště mikrobusů a vydali se směr Granada.
 
Granada
            Granada je nádherné starobylé město, které rozhodně stojí za procházku. Dvou až tříhodinová procházka městem vás určitě nezklame, neboť budovy jsou opravené a nemáte vůbec pocit, že jste v chudé Nicaragui. Přesto však zde nejsou turisté a budete se cítit v pohodě.
            Nadšení z tohoto města jsme usedli do autobusu a pokračovali směrem Isla de Ometepe. Autobusy tam nejezdí přímo, je nutno přestoupit v San Jorge na trajekt, který vás doveze na ostrov. Cesta trajektem trvá asi hodinu a vzhledem ke stavu lodi jsme byli rádi, že jsme byly na pevném břehu
           
Isla de Ometepe
 
Ostrov uprostřed Lago de Nicaragua, jsou zde dvě sopky, prašné silnice, jinak a klid a pohoda. Na březích jezera se dá koupat, ale žádný velký luxus to není. Zato zde mají dobrý rum s kolou.
 
Lago de Nicaragua
 
největší sladkovodní jezero na světě, kde žijí žraloci, cestu po něm musíte absolvovat při cestě na ostrov. Někdy bývají pořádné vlny.
 
San Juan de Sur
 
letovisko na břehu Tichého oceánu, kam jezdíval odpočívat i Daniel Ortega. Pláž ve městě je schována před nebezpečnými proudy Pacifiku, což činí toto město ideálním místem pro koupání. Večer je zde mnoho příjemných hospůdek s místními specialitami. Ubytování všech kategorií je k dispozici dost. Byli jsme zde spokojeni.
 
Přechod hranic a cesta do San José
 
            Na hranice jsme dojeli tradičním nikaragujským autobusem celkem v pohodě. Autobus nás vysadil na jakémsi tržišti, na jehož konci byla brána. To byl vstup do hraničního prostoru a za vstup se platilo 1 USD/osobu. Platili všichni tak jsme také zaplatili. V celním prostoru jsme museli nejprve absolvovat výstup z Nikaragui. Celník chtěl za výstup poplatek 4 UDS na osobu. To se nám zdálo moc (mělo to být je 2 UDS), tak jsme se rozhodli že si to nenecháme líbit a šli si na jeho postup stěžovat k jeho nadřízenému. Ten nám vysvětlil, že standardně se platí je 2 UDS, ale že dnes je neděle a platí se dvojnásob. Nezbylo nám, než zaplatit, ale za tu zkušenost a pocit, že neplatím nic navíc, to stálo J To této epizodě jsme se dostali ke kostarické vstupní kontrole. Zde to bylo úplně o něčem jiném. Žádné poplatky či úplatky, hold jsme v civilizované zemi. Koupili jsme lístky na autobus a přímo na hranici nastoupili do autobusu směr San José. Cesta, která měla trvat 4 hodiny se sice o hodinu protáhla, ale to nám nevadilo. Po cestě se bylo na cop dívat. Silnice vedla kopcovitým až hornatým terénem, takže se nám objevovali nádherné scenérie. Po příjezdu do San José jsme celkem snadno našli dle průvodce ubytování přímo v centru.
 
Výlet na vulkán Poás a odpolední prohlídka San José
 
            Volný den jsme v San José se rozhodli strávit návštěvou nedalekého vulkánu Poás a v podvečer prohlídkou města. Na ten se můžete dostat jednak jednou z mnoha místních cestovek nebo jako my (levněji) místním autobusem, který odjíždí jednou denně z místního nádraží. Odjezd je cca v 8:30 a jízda trvá dvě hodiny. Jízda je celou dobu výhradně do kopce, jak by také ne, sopky bývají většinou na kopci J Asi v polovině cesty má autobus přestávku na místě, kde se můžete občerstvit nákupem ovoce nebo jiných dobrot od místních prodejců. Ještě jedna přestávka je u brány parku, kde musí každý vystoupit a zaplativ vstupné. I zde bohužel zaplatíte jako cizinci více, ale částka není nijak závratná a vynaložené peníze stojí za to.
Autobus vás zaveze na parkoviště, odkud musíte dojít ještě cca 500 m pěšky na vyhlídku do dna kráteru. Pokud budete mít štěstí, objeví se před vámi nádherná pohled na zelenomodré jezero, která vyplňuje dno kráteru a ze kterého stoupají sirné výpary. Dost často se ale stává, že je zde mlha a vy nevidíte vůbec nic. Nemějte ovšem strach, počasí se zde mění doslova každou minutu. Proto buďte trpěliví a vyčkejte. Naopak pokud bude jasno, neotálejte a udělejte si fotky dřív, než bude mlha. Kráter není jedinou atrakcí na místě. Pokud půjdete ještě cca 500 m lesním chodníkem do kopce, dojdete k výhledu na horské jezero. Zde platí s počasím to stejné jako u kráteru. Jezero působí v čisté krajině pěkným dojmem. Je zde jen poněkud zima, zvlášť když se zatáhne. Nic naplat, jsme přece jen ve vyšší nadmořské výšce. Kromě kráteru, jezera a jedné restaurace je zde k vidění už jen naučná stezka, kde můžete obdivovat místní flóru. Celkem se prohlídka dá zvládnout podle počasí tak za 1-2 hodiny, takže brzký popolední odjezd autobusu zpět nám přišel vhod. Cestou do San José můžete obdivovat četné jahodníkové plantáže a celkově pěknou krajinu.
Odpoledne, nebo spíš podvečer jsme strávili návštěvou města. Nedostatek času nám dovolil jen prohlídku centrální části. Tu tvoří hlavní pěší zóna lemovaná obchůdky, centrální park a katedrála. Je to příjemná procházka a na rozdíl od okolí autobusového nádraží je tu i po setmění relativně bezpečno. V Kostarice je celkově nejbezpečněji ze všech okolních zemí.
 
Odlet ze San José.
 
            Ráno jsme vstali brzy a spěchali na autobus na letiště. Na letiště jezdí každou chvíli městský autobus. Nejprve jsme u jakési budky měli zaplatit letištní odletovou taxu ve výši 17+4 USD na osobu. Docela nás překvapilo, že dáma za pokladnou po prohlídce našeho pasu po nás chtěla jen 3 USD na osobu. Nebránili jsme se a čekali, že zbytek po nás budou chtít jinde. Nestalo se a brzy jsme zjistili proč. Byly jsme totiž v zemi méně než 72 hodin, takže nás brali jako tranzitní a ti platí jen jakýsi manipulační poplatek 3 USD. To nás potěšilo, a tak jsme v letadle společnosti Mexicana při cestě do Mexika přemýšleli, co za ušetřené peníze koupíme za dárky.
 
Mexiko city a cesta zpět do Prahy
            V Mexiku jsme přistáli asi v deset hodin dopoledne a náš navazující let odlétal až v devět večer. Dali jsme si tedy batohy do letištní úschovny a vydali jsme se do města. Pokud vás zajímají tipy kam se podívat doporučuji náš cestopis o cestě do Mexika: http://www.volny.cz/zdja/mexico/mexico.htm
 Po prohlídce města a nákupu suvenýrů jsme nastoupili do letadla směr Paříž a vydali se směr Evropa. Byla to báječná dovolená.